Domovská stránka | Archiv zpráv | Archiv zpráv | 800 let Zlaté buly sicilské

800 let Zlaté buly sicilské

1212 – 2012
Raně středověký český stát vznikal a rozvíjel se ve složitých mocensko-politických podmínkách středu Evropy 10. až 12. století, především pod stálým tlakem říše východofranské a později římsko-německé. Vznikl jako stát domácí dynastie Přemyslovců a slovanské, české národnosti. Českému státu předcházela Velkomoravská říše, jež dosáhla největšího mocenského vzepětí za knížete Svatopluka (870/871 – 894) a zanikla mezi lety 906 – 907. Křest knížete Bořivoje (zemřel před 890) – prvního historického Přemyslovce – na Svatoplukově dvoře, otevřel cestu k christianizaci Čech a vzniku přemyslovského státu. Bořivojovi potomci, politicky orientovaní na východofranskou říši, vládli až do roku 935 křesťanskému „státečku“ ve středu české kotliny, s centrem na hradišti Praha (šlo o Pražský hrad). Zrod českého raně středověkého státu je podle dnešních poznatků dílem Boleslava I. (935 – 972), spojovaného s vraždou vládnoucího staršího bratra, svatého Václava. Boleslav ovládl „pohanský“ zbytek Čech, dobyl Moravu, expandoval do Slezska a dál na východ. Také vyjednával o zřízení pražského biskupství, což se však zdařilo až po jeho smrti, roku 973. Knížata 10. století si vykupovala mír od říše placením tributu. Zásadní změna nastala roku 1004, po vytlačení Poláků Boleslava Chrabrého z Čech králem Jindřichem II., kdy kníže Jaromír (a již roku 1002 neznámý Vladivoj) přijal od krále svou zemi v léno. Český stát, vnitřně zcela suverénní, se tak stal specifickou součástí široce pojaté římsko-německé říše. Udělení léna novému vládnoucímu knížeti římským králem či císařem vždy předcházela svobodná domácí volba, kdy kníže, za souhlasu „všech Čechů“, tedy českých velmožů a předáků, byl dosazen na kamenný stolec na Pražském hradě. Podle ustanovení knížete Břetislava I. (1035 – 1055) měl vládnout vždy nejstarší člen dynastie. Mladším Přemyslovcům svěřoval kníže sobě podřízené „úděly“ na Moravě, jež byla trvale spojena s Čechami od let 1019 – 1020. Rovněž pražského biskupa vybíral český kníže se souhlasem „Čechů“ a říšský panovník mu udělil pouze investituru. Klíčový význam pro domácí a zahraniční politicko-církevně-národní identifikace elity přemyslovského státu pak měla postava sv. Václava, uctívaného od konce 10. století. Tento světec byl od 12. století chápán jako věčný kníže a vládce Čech, který svěřuje moc do rukou konkrétního přemyslovského knížete, politicky respektujícího české velmože („čeleď sv.Václava“). Lenní povinnosti vůči římsko-německé říši, spočívající především v účasti na říšských shromážděních a válečných výpravách, se vztahovaly pouze na vládnoucího knížete, který byl však ve své zemi suverénním pánem. Míra této závislosti byla úměrná momentální politické, ekonomické i vojenské síle obou stran a státnickým schopnostem jejich panovníků.

Přemyslovci trvale usilovali o získání královské koruny. V důsledku první krize českého státu kolem roku 1000, nevyužili – na rozdíl od vládců Polska a Uher – možnost dosáhnout sblížením s císařem Otou III. dědičné královské hodnosti. Královskou korunu získal jako první z českých knížat pro svou osobu Vratislav (1061 – 1092). Císař Jindřich IV. ocenil Vratislavovu zásadní pomoc v zápase s papeži a s ostatními odpůrci roku 1085 udělením hodnosti českého a polského krále. Druhým českým knížetem s královským titulem byl až Vladislav (1140 – 1172), spojenec Fridricha I., zvaného Barbarossa, který mu udělil královskou hodnost roku 1158. Na počátku 70. let chtěl Vladislav prosadit za svého nástupce syna Bedřicha (Fridricha), a to bez ohledu na právo ostatních Přemyslovců a bez volby a schválení českými velmoži. Podcenil složitou vnitřní situaci v českém státě a spoléhal se pouze na císaře. Když však roku 1172 abdikoval v Bedřichův prospěch, císař Fridrich I. udělil léno Přemyslovci z konkurenční linie. Tím započala vážná vnitřní krize českého státu, trvající čtvrt století, jež umožnila císaři Fridrichovi, a poté jeho synovi Jindřichovi VI., hrubě zasahovat do vnitřních českých záležitostí. Oba císařové sami určovali, kdo se stane vládnoucím knížetem a očekávali, že jimi ustanovený kníže bude poslušně plnit jejich vůli. Český stát zažíval četné mocenské zvraty, někdy provázené ničivými válečnými střetnutími Přemyslovců a jejich spojenců. V letech 1192 až 1193 získal vládu Přemysl, dnes známý jako Přemysl Otakar I., čtvrtý ze synů krále Vladislava. Byl však svržen a uprchl do ciziny. Na jaře roku 1197 vpadl Přemysl s vojskem neúspěšně do Čech. Podruhé vtrhl do země na podzim téhož roku, tentokrát proti Vladislavu Jindřichovi, svému mladšímu bratrovi, kterého čeští velmoži zvolili knížetem. Obě vojska se setkala 6. prosince 1197. K bitvě nedošlo, neboť Vladislav z vlastní vůle předal vládu staršímu bratrovi.

Přemysl (1197 – 1230), pro zahraničí užívající jméno Otakar, vstoupil do evropské politiky s cílem vytěžit pro sebe a svůj stát maximum z trvalého úpadku centrální panovnické moci v římsko -německé říši, který započal smrtí Jindřicha VI. Nejdříve byl spojencem král Filipa Švábského z dynastie Štaufů proti Otovi IV. z rodu Welfů. V září 1198 nechal Filip v Mohuči Přemysla korunovat na krále a vydal mu nezachované privilegium, jehož obsah se později promítl do textu tzv. Zlaté buly sicilské. Roku 1203 Přemysl podpořil krále Otu, který mu v táboře před Merseburkem potvrdil jeho svobody a Přemysl byl 24. srpna znovu korunován. Tím získal podporu papeže Inocence III. Po Otových vojenských neúspěších Přemysl přešel k Filipovi, avšak když byl Filip roku 1208 zavražděn, znovu se přiklonil k Otovi. Tehdy Inocenc III. uznal Přemyslovu dědičnou královskou hodnost. Nakonec se Přemysl postavil proti Otovi, na stranu mladičkého Fridricha II., Štaufa, syna Jindřicha VI., zvoleného roku 1212 římským králem. Fridrich pro něho vydal 26. září 1212 v Basileji privilegium, od 20. století zvané Zlatá bula sicilská podle zlaté pečeti – buly – užívané Fridrichem jako sicilským králem. Přemyslovi byla potvrzena královská hodnost, s tím, že on i jeho nástupci mají držet České království dědičně. Fridrich stanovil, že římští panovníci potvrdí království (udělí v léno) jen tomu, kdo bude v Čechách zvolen králem, a že čeští králové mají držet království ve všech jeho hranicích (tj. všechna území, jež ke království náleží či náležela) a udělovat investituru svým biskupům. Další ustanovení se pak týkala účasti českých králů na říšských sněmech a na císařské korunovační cestě do Říma.

Tak zvaná Zlatá bula sicilská symbolicky uzavírala raně středověkou etapu vývoje českého státu a právně anulovala důsledky jeho krize z konce 12. století. Český stát se za Přemysla Otakara I. změnil v obecně uznané dědičné království, v němž trůn vždy získával králův prvorozený syn. České království, součást Svaté říše římské, zaujalo klíčovou pozici ve střední Evropě a ve 13. století vstoupilo do zápasu o mocenskou převahu v tomto regionu. V průběhu uvedeného století, za přemyslovských králů, prošel český stát převratnými ekonomickými a společenskými změnami, v jejichž důsledku se stal vrcholně středověkým státem západoevropského typu.

Zlatá bula sicilská je od svého vzniku součástí archivu českých králů a starého českého státu, zvaného „Archiv České koruny“, který je národní kulturní památkou České republiky, a je uložen v Národním archivu v Praze. U příležitosti 800. výročí vydání Zlaté buly sicilské otevírá Národní archiv svůj trezor a zcela výjimečně vystaví tuto listinu široké veřejnosti v originále ve své hlavní budově v Praze 4 – Chodovci ve dnech 27. až 30. září 2012. Společně se Zlatou bulou sicilskou veřejnost shlédne i originály dalších dvou listin, vydaných Fridrichem II. rovněž 26. září 1212 pod stejnou zlatou pečetí, a také listinu Karla IV., vydanou v Praze 7. dubna 1348 a zpečetěnou opět zlatou pečetí, v níž potvrdil a rozšířil některá ustanovení Zlaté buly sicilské.

PhDr. Denko Čumlivski, Národní archiv

Doprovodné akce u příležitosti 800. výročí vydání Zlaté buly sicilské » (117 kB)