Předarchivní péče, spolupráce s původci, akvizice
Zdroj: Bohumír Brom, Předarchivní péče, spolupráce s původci, akvizice, in: Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého státu 1954-2004, Praha 2004, s. 45 - 66.
Získávání archiválií od nestátních původců nepatřilo v 50. letech 20. století, kdy byla utvářena tehdejší struktura archivnictví v bývalém Československu, k prioritním úkolům. To platilo i o činnosti nově vzniklého ústředního archivu státu. Při svém vzniku v roce 1954 převzal archiv některé fondy nestátní provenience od svých předchůdců. Ústřední archiv ministerstva vnitra se sběrem osobních pozůstalostí systematicky nezabýval. S Archivem země České, jemuž byla tato oblast bližší, vplynuly do Státního ústředního archivu osobní fondy některých archivářů, historiků a politiků. Další osobní fondy získal archiv po připojení Ústředního zemědělsko-lesnického archivu. Počet osobních fondů vzrůstal postupným vyčleňováním písemností osobní povahy z fondů nebo sbírek úřední provenience a delimitacemi z jiných archivů a institucí.
Specifickou skupinu osobních fondů představují soubory, přejímané do archivu od 60. let z bývalého Studijního ústavu ministerstva vnitra – šlo především o archiválie zabavené bezpečnostními složkami ministerstva vnitra v 50. letech minulého století (v některých případech i nacistickými represivními orgány v letech 2. světové války nebo zajištěné po jejím skončení) většinou osobám vězněným, internovaným, odsouzeným nebo emigrujícím. Od roku 1990 se snaží archiv navazovat kontakty s příbuznými výše uvedených původců a dohodnout se na podmínkách případného dalšího uložení a badatelského využívání těchto souborů.
Na základě zákona č. 496/1990 Sb. ze dne 16. 11. 1990 o navrácení majetku KSČ lidu Československa převzal archiv část fondů Archivu Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ, mj. i 61 osobních fondů, další významné sbírky a archivy organizací (ČSM). Na prvním místě je nutno zmínit rozsáhlý fond KSČ – ústřední orgány. Část z těchto fondů a jednotlivin byla již dříve získána předchůdcem uvedeného archivu, a to Archivem Ústavu dějin KSČ.
Po svém vzniku v roce 1954 získal archiv od svých předchůdců kromě osobních fondů i další archiválie nestátní provenience, jejichž počet se postupně zvyšoval. Šlo především o písemnosti různých spolků a svazů různých profesí z oblasti kulturní a osvětové – fondy Ústřední matice školská a Národní rada česká; ze sféry sportu a tělovýchovy o archiválie Sokola pražského (Obr. 13), Československé obce sokolské, Klubu československých turistů Československého olympijského výboru; z oblasti sociální a zdravotní o fondy Zemské ústředí péče o mládež v Čechách, Masarykova liga proti tuberkulóze a Československý červený kříž Londýn. Další přírůstky ze sféry stavovských subjektů reprezentovala například akvizice archiválií Spolku československých inženýrů, dále z hospodářské oblasti fond Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách či ze sféry krajanských subjektů fond Svaz Čechů z Volyně.
Po vzniku samostatného oddělení pro správu nestátních fondů dostala akviziční činnost novou dynamiku. Získávání archivů osobností, které významným způsobem ovlivnily či dokumentovaly dějiny naší vlasti, je jedním z klíčových úkolů oddělení.
K nejvýznamnějším akvizicím 2. poloviny 90. let minulého století patří archiv prof. Lumíra Soukupa, jehož součástí byla významná část pozůstalosti Jana Masaryka a rodiny Revilliodových. Byly získány archivy někdejšího ředitele Rádia Svobodná Evropa Miloslava Koháka a jeho syna, filozofa Erazima Koháka; předních představitelů tehdejšího „Pražského jara“ Josefa Smrkovského, Čestmíra Císaře, Zdeňka Mlynáře, Františka Kriegla (Obr. 14) a Eduarda Goldstückera, rovněž filozofa Ivana Svitáka a politika Josefa Vavrouška a celé řady dalších osobností. K letům první republiky či okupace nás vracejí cenné archivy osobního tajemníka T. G. Masaryka Antonína Schenka, filozofa Josefa Fischera, redaktora Antonína Pešla, bývalých předsedů československých vlád Jana Malypetra a Aloise Eliáše, generála Heliodora Píky. Archiv získal osobní archivy (či jejich části) významných historiků a osobností z oblasti pomocných věd historických a archivnictví (například Zdeňka Fialy, Rostislava Nového, Bohumila Černého a dalších).
Aktivně jsou rozvíjeny kontakty s nestátními institucemi ze všech oblastí lidské činnosti, a to především s těmi, které mají celostátní působnost a význam. Kromě metodické pomoci při správě dokumentů a výběru archiválií u těchto původců, jednání o akvizici archiválií, vzniklých z jejich činnosti, popřípadě z činnosti jejich předchůdců, spolupracuje archiv s těmito subjekty i v oblasti Public Relations a v dalších otázkách společného zájmu. Zvláště je třeba upozornit na spolky zahraničních Čechů. V posledním období se podařilo získat archiválie Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku, Masarykova fondu Basilej, Tělocvičné jednoty Sokol Curych, Svazu československých architektů, nakladatelství Svoboda, Melantrich a Orbis. Cennou sbírku fotografií představuje fond Svazu českých fotografů. V neposlední řadě byly v roce 2003 darovány České republice obsáhlé archivy Syndikátu novinářů ČR a České strany národně sociální, původně uložené v archivu jako depozitum. Jako velmi plodná se jeví smluvní spolupráce s Výborem „Oni byli první“, podle níž se v archivu ukládají dokumenty o životě a působení příslušníků ruské a ukrajinské emigrace po roce 1917. Na smluvním základě se rozvíjí spolupráce se Společností pro soudobou dokumentaci. Za zmínku určitě stojí kontakty s dalšími nestátními instituce-mi, které se zabývají shromažďováním archivních dokumentů (zejména Nezávislá knihovna a čítárna Libri prohibiti). Neméně významná je na poli archivnictví dlouhodobá spolupráce s některými politickými stranami a hnutími, nadacemi a s dalšími sdruženími s celostátní působností a významem.
Spolupráce se světskými a řeholními institucemi
Specifickou skupinu archiválií uložených v archivu tvoří církevní fondy vzniklé z činnosti světských a řeholních institucí katolické církve, z činnosti nekatolických církví je v archivu uloženo jen několik malých celků.
Jejich přejímání do péče státu se dělo postupně v několika etapách. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 převzaly jeho písemnosti guberniální archivy. Dnes jsou tyto archiválie roztroušeny mezi různé archivní fondy, především Jezuitica a Exjezuitica, Starou manipulaci a Fundační komisi. V důsledku josefinských reforem, které znamenaly mj. rušení jednotlivých domů a někdy i celých řeholních institucí, se do správy státu dostaly písemnosti, které jsou nyní uloženy v 1. oddělení archivu ve fondu Archivy českých zrušených klášterů. Za 2. světové války byly na příkaz okupantů archivy některých pražských církevních institucí inventarizovány úředníky archivů – předchůdců dnešního Státního ústředního archivu. Další zásah do církevní správy, převzetí církevních matrik po roce 1949, se týkal především tehdejších krajských (nyní státních oblastních, resp. zemských) archivů. (Obr. 15)
Po násilném přerušení řeholního života v roce 1950 sistací klášterů převzal velkou část písemností pražských klášterů do své správy Ústřední archiv ministerstva vnitra. Přechodně se tzv. vlastníkem těchto fondů stala Náboženská matice, zřízená v roce 1950. Po vydání vládního nařízení o archivnictví v roce 1954 se tyto archivy staly součástí Jednotného archivního fondu. Citované nařízení prakticky vylučovalo uložení výše uvedených fondů mimo archivní síť. Jádrem klášterních fondů jsou většinou provinciální archivy obsahující písemnosti jednotlivých řádových domů a řádových velkostatků.
Poslední fáze přejímání církevních archivů do státní péče se týkala písemností světských katolických institucí po roce 1956. Archiv tehdy získal do tzv. operativní správy archiválie pražského arcibiskupství, vyšehradské kapituly a kapituly Všech Svatých. Akvizice písemností arcibiskupských a vyšehradské kapituly se protáhla až do 70. let minulého století.
V listopadu 1989 byly vytvořeny předpoklady pro změnu právních vztahů k původcům církevních fondů a od devadesátých let byly postupně uzavírány s jednotlivými vlastníky smlouvy o úschově archiválií. Původci byl vrácen pouze jediný archivní fond – Saleziáni Praha, 1933–1950, a to formou depozitní smlouvy uzavřené v roce 1995.
Se zástupci církevních institucí byla navázána úzká spolupráce. Na požádání se mohou buď přímo účastnit revize svého archivu, nebo dostávají pravidelné informace o stavu fondu. Někteří původci si stanovili konkrétní omezení v badatelském využívání, určité archiválie (většinou jde o personální spisy nebo prvorepublikové písemnosti) se půjčují pouze s jejich předchozím souhlasem. Mají právo schvalovat vystavování archiválií i jejich publikování. Pracovníci archivu se snaží poskytovat odborné rady i pomoc v případech, kdy je část archivního materiálu uložena u původců. Archiv nabízí možnost převzít do své odborné péče i další archiválie z okruhu těchto institucí – např. v polovině 90. let minulého století získal ústřední archiv do správy další písemnosti pražského arcibiskupství z let 1921–1950.
«předchozí strana 1 2 3 4 5