Ochrana archivních fondů a sbírek
Zdroj: Benjamin Bartl, Hana Paulusová, Roman Straka, Ochrana archivních fondů a sbírek, in: Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého státu 1954-2004, Praha 2004, s. 219 - 236.
Ochrana archiválií
S počátkem uvědomělého vytváření listinných a knihovních celků a snahou o jejich dlouhodobější uchování ve stavu, který by umožnil, kdykoliv to v budoucnu bude potřeba, do nich nahlédnout, prostudovat je či využít informace v nich obsažené, vyvstala potřeba jejich ochrany. Ochrany před takovým nahlédnutím, studiem a využíváním, ale také před deponováním v nevhodných podmínkách, které by mohlo znamenat jejich poškození. A pokud už k takovému poškození z nějakých příčin dojde, co učinit pro jejich záchranu. Viděno z tohoto pohledu lze říci, že ochrana archivních dokumentů vždycky byla, je a nesporně také bude důležitá pro samotnou existenci archivu.
Je však třeba zdůraznit, že ochrana archiválií má své hranice. Ty jsou dány materiálovou strukturou dokumentů, která, z podstatné většiny organického původu, podléhá přirozenému úbytku původních vlastností, tedy stárne. Vnější nepříznivé okolnosti, zejména špatná klimatická situace v místě uložení, mohou tento proces významně urychlit, naopak příznivé „pouze“ zmírnit, nikoliv však zastavit. Ochrana tedy v žádném případě neusiluje o trvalé zachování dokumentů, ale o zachování dlouhodobé, a to jak fyzického nosiče dokumentu (papíru, pergamenu, inkoustu), tak jeho obsahu.
Současné pojetí ochrany nebo také péče o archivní fondy a sbírky v sobě zahrnuje jednak širokou oblast preventivní ochrany a jednak vlastní konzervování a restaurování archivních dokumentů. Aktivní konzervace a restaurování archiválií jsou činnosti směřující k zabezpečení dlouhodobé životnosti a použitelnosti archivních dokumentů. Méně často bývá důvodem restaurátorského zásahu esteticky nevyhovující stav archiválie. Konzervace a restaurování se liší v přístupu k problému. Konzervace především hledá způsoby, jak předejít dalšímu poškození archiválie, má často preventivní charakter. Restaurováním se zpravidla sleduje zlepšení fyzického stavu dokumentu. To se neobejde bez většího nebo menšího zásahu do jeho fyzické podstaty.
Preventivní péči je možné s určitou nadsázkou považovat za jednu z nejúčinnějších konzervátorských a restaurátorských metod. Správným uplatňováním jejích pravidel se dá předejít nevratnému poškození a tím následnému konzervačnímu a restaurátorskému zásahu. Preventivní péče v sobě zahrnuje především zásady zajištění vhodných klimatických podmínek, tedy relativní vlhkosti a teploty vzduchu, ochrany před účinky světla, ochrany před plynným znečištěním a prachem, zajištění vhodných ukládacích podmínek (volba bezpečných ukládacích zařízení, ochranných obalů a optimální adjustace), zajištění uspokojivých protipožárních a bezpečnostních systémů včetně tvorby scénářů řešení krizových situací. To vše nejen v místě dlouhodobého uložení archiválií, ale i v místech jejich přechodného uložení (ve studovně, v restaurátorském ateliéru, ve výstavní místnosti). Je v ní zahrnuta strategie přenosu informací originálních dokumentů na jiná média, která by umožnila vzácný nebo badatelsky exponovaný dokument nahradit věrnou kopií jak při studiu, tak při stále častěji žádaných xerografických, fotografických a tiskových službách. Součástí preventivní péče je také vypracování pravidel vystavování písemných památek, metodika průzkumu klimatických podmínek uložení a fyzického stavu fondů a sbírek a doporučení při výstavbě či přestavbě budov určených k dlouhodobému uložení archiválií.
To vše měli na zřeteli již předchůdci současných restaurátorů a konzervátorů, kteří se zaobírali ochranou archivních dokumentů v minulosti. Lišili se pouze přístupem k nastalým problémům, svými zkušenostmi, možnostmi, ale také technickým a technologickým zázemím, dostupností a využitelností materiálů.
Počátky ochrany písemných dokumentů
Povědomí o tom, co by bylo potřeba učinit pro záchranu velmi vzácných listin a knižních vazeb, se v našich zemích začalo utvářet ve třetí čtvrtině 19. a zvláště pak na počátku 20. století. Před tím šlo spíše o nahodilé a často neúmyslně málo promyšlené konzervační zásahy typu „potírání rukopisů terpentýnem k vyhubení hmyzu a červů“, které navíc stály na samém okraji ochrany písemných dokumentů. Dokonce i úřad konzervátorů, pro tento účel zřízený výnosem rakouského ministerstva osvěty ze dne 14. září 1875 
v jednotlivých okresech a podléhající Ústřední komisi pro zachování starožitností a uměleckých památek ve Vídni, byl pouze formální.
Období mezi dvěma světovými válkami již bylo ve znamení postupného zřizování prvních konzervačních pracovišť u nejvýznamnějších archivů, tehdy a ještě dlouho poté nazývaných „dílnami“. U zrodu většiny z nich stál významný teoretik v otázkách konzervace, autor mnoha odborných publikací a pojednání, univerzitní profesor Václav Vojtíšek.
I jeho zásluhou byl dán v roce 1923 českým zemským správním výborem souhlas se zřízením ateliéru pro fotografování a konzervování archiválií při zemském archivu, který doplnil tehdejší knihařskou dílnu. Ateliér pracoval ve špatných prostorách bez denního osvětlení, v místnostech bez vody a dostatečného větrání. (Obr. 1, 2) Ke zlepšení došlo až v roce 1934 po přestěhování archivu do nové účelové budovy na dnešní třídě Milady Horákové. Dokladem prováděných konzervačních zásahů jsou pečlivě vypracované zprávy uložené v registratuře bývalého zemského archivu.
V roce 1936 byly zahájeny konzervační práce také v nově založené „dílně“ Archivu ministerstva vnitra. Jedním z důvodů jejího zřízení mohl být již tehdy neutěšený stav fondu Desky zemské a stále naléhavěji pociťovaná potřeba, aby se jejich konzervaci plně věnoval „vyučený knihař, jejž by bylo možno zapracovati tak, aby prováděl i nejchoulostivější opravy konzervační.“ K opravám Desek zemských se krátce na to skutečně přikročilo. Rozsah poškození však vzbuzoval natolik velké obavy, že bylo rozhodnuto nejstarší kvaterny ihned vyfotografovat, pořídit dva exempláře těchto fotografií a z bezpečnostních důvodů přechovávat každý z nich na jiném místě.
Koncem čtyřicátých let dvacátého století přesídlila konzervační „dílna“ ze stísněných a nedostatečně vybavených prostor hlavní budovy Archivu ministerstva vnitra ve Valdštejnské ulici do zrekonstruované budovy v Karmelitské ulici č. 2. Pro fototechnickou laboratoř, konzervační laboratoř a konzervační „dílnu“ byly tehdy upraveny místnosti v odděleném křídle. V roce 1949 byla konzervační laboratoř vybavena dezinfekční komorou, zároveň bylo nainstalováno odsávací zařízení pro digestoř; knihařská dílna získala kolovou řezačku, ruční lis, kartonážní šičku a zlaticí lis. (Obr. 3)
1 2 3 4 další strana»