Ochrana archivních fondů a sbírek
Zdroj: Benjamin Bartl, Hana Paulusová, Roman Straka, Ochrana archivních fondů a sbírek, in: Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého státu 1954-2004, Praha 2004, s. 219 - 236.
Přírodovědné průzkumy při restaurování významných archiválií
Postupně se činnost rozšířila na základní přírodovědné průzkumy barevné vrstvy a vlákninového složení papíru. Byly vypracovány metodiky identifikace minerálních pigmentů pomocí polarizační mikroskopie spolu ze základním atlasem pigmentů. Podobný atlas je rozpracován i pro mikroskopické stanovení vlákninového složení papíru. (Obr. 13)
Průzkumy pomáhají při sestavování restaurátorského záměru s cílem získat co nejvíce informací o studovaném objektu a optimalizovat technologický postup.
Součástí přírodovědného průzkumu je i průzkum mikrobiologický, který především v poslední době představuje podstatnou část práce v této oblasti. Netýká se pouze jednotlivých archiválií, ale i celých archivních fondů a depozitních prostor.
Pro mikrobiologický průzkum je vypracována metodika kultivace mikroorganismů získaných z archiválií pomocí stěru a jejich identifikace.
Průzkum fyzického stavu archiválií
Průzkumy fyzického stavu archiválií se provádějí za účelem zjištění rozsahu a typu poškození a slouží jako přípravná etapa směřující k návrhu restaurátorského či konzervačního zásahu. Z projektů, které patří k významnějším, lze uvést průzkum fyzického stavu fondu Desky zemské. V roce 1995 byly zahájeny přípravné práce, které se týkaly asi 1 200 svazků desek zemských větších, menších a malé části desek stavovských. Zásadním úkolem bylo stanovit parametry, které je nutné sledovat a zaznamenávat, aby získaný soubor údajů poskytl dostatečné informace o stupni a typu poškození jednotlivých knih a mohl se stát podkladem pro vypracování technologického záměru konzervování a restaurování a zároveň podkladem pro výběr poškozených knih k restaurátorskému či konzervátorskému zásahu podle naléhavosti.
Při prvních kontrolách stavu knih bylo jasné, že hlavní problém jejich poškození spočívá v přípravě železogalového inkoustu a v jeho korozivním působení na papír. Kvalita inkoustu se měnila případ od případu podle používaných receptur. V řadě svazků uspořádaných za sebou se listy papíru lámou, vypadávají zlomky papíru v místě písma, okolí písma se vybarvuje dohněda, výrazně se snižuje čitelnost textu. Největší poškození se projevuje v oblastech s vyšší koncentrací inkoustu (tučné nadpisy a iniciály). Jiné řady knih jsou díky vhodnému složení inkoustu bez výrazného poškození papíru. Ani opravy některých svazků, provedené v minulosti, nepřinesly očekávaný výsledek. Pod některými přelepy je text ještě hůře čitelný než text, do kterého se nikdy nezasahovalo. Tento jev je pozorován u rukopisů, které nebyly před přelepením zpevňujícím papírem odkyseleny. (Obr. 21)
Ukládací prostory a preventivní péče.
Prvořadým úkolem archivu v prvních letech jeho existence bylo získat dostatečné množství ukládacích prostor pro velké množství archivního materiálu. Naléhavá potřeba často vedla k přejímání takových objektů, které se pro uložení archiválií naprosto nehodily (relativní vlhkost, často dosahující hranice 90 %, vysoká prašnost a z toho plynoucí plísňová kontaminace). Proto byla ustavena „dezinfekční skupina“, která se snažila zmapovat nejohroženější místa a následně je likvidovat. Zpočátku se jejími členy stávali sami restaurátoři, teprve v polovině sedmdesátých let minulého století byli nahrazeni k tomu účelu zaškolenými pracovníky. Postupně se dařilo rozsáhlými adaptacemi, případně osazením nejohroženějších prostor odvlhčovači, klimatickou situaci depozitářů zlepšovat. Hlavní úkol „dezinfekční skupiny“ se posunul od napravování škod k jejich předcházení. Členové skupiny začali provádět pravidelné kontroly klimatické situace. V nevyhovujících depozitářích byly nainstalovány termohygrografy a záznamy měření byly pravidelně vyhodnocovány. V roce 1983 se podařilo zpracovat a vydat „Zásady preventivní péče o fyzický stav archiválií“, první ucelený manuál určený archivním pracovištím. Na základě získaných zkušeností a na základě mezinárodních doporučení byl navržen klimatický režim pro uložení listinného fondu Archiv České koruny v novém trezoru v budově na třídě Milady Horákové i v depozitářích novostavby archivu v Praze na Chodovci.
Vzdělávání restaurátorů a konzervátorů
Řada restaurátorů a konzervátorů, pracovníků archivu, se podílela a podílí na výuce studentů oboru restaurování Střední průmyslové školy grafické v Praze, Vysoké školy chemicko-technologické v Praze a Institutu restaurování a konzervačních technik v Litomyšli.
Obor restaurování a konzervování na Střední průmyslové škole grafické v Praze byl poprvé otevřen v roce 1954. V roce 1958 jej absolvovalo prvních 30 žáků, kteří se rozešli na česká a slovenská restaurátorská pracoviště. Čtyři z nich vytvořili na dlouhá léta jádro restaurátorského ateliéru a v září roku 1975 se stali prvními externími pedagogy znovuotevřeného oboru, který připravuje budoucí konzervátory a restaurátory dodnes.
Pracovníci archivu jsou často vedoucími nebo konzultanty diplomových prací studentů Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, Institutu restaurování a konzervačních technik v Litomyšli nebo Slovenské technické univerzity v Bratislavě. Témata diplomových prací jsou zadávána s ohledem na potřeby praktického restaurování.
Trvalé seznamování s novými restaurátorskými postupy a materiály, zkušenostmi z jiných pracovišť či prostá potřeba výměny informací, to vše stálo na počátku sedmdesátých let u zrodu seminářů restaurátorů a historiků, konaných s dvouletou, respektive tříletou periodou.
«předchozí strana 1 2 3 4