Ochrana archivních fondů a sbírek
Zdroj: Benjamin Bartl, Hana Paulusová, Roman Straka, Ochrana archivních fondů a sbírek, in: Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého státu 1954-2004, Praha 2004, s. 219 - 236.
Reprografie a mikrografie jako způsob ochrany archivních fondů
Základním úkolem fotografického ateliéru je zhotovování černobílých i barevných reprodukcí archiválií pro studovnu archivu, přesněji pro zájemce z řad veřejnosti studující archivní fondy. Mimo to pracoviště zhotovuje fotografickou dokumentaci restaurovaných archiválií (stav před a po restaurování), soustavně jsou snímkovány některé významné archivní fondy. V poslední době je mnoho času věnováno fotografování archiválií pro katalogy výstav, které archiv pořádá či spolupořádá.
Fotografický ateliér a mikrografické pracoviště se dlouhá léta nacházely „pouze“ v několika místnostech v těsném sousedství konzervační „dílny“ v Karmelitské ulici. Mikrografické pracoviště se svými dvěma mikrografickými kamerami a nízkým personálním obsazením přestalo brzy vyhovovat zvýšeným nárokům na zhotovování archivních a studijních mikrofilmů. Vysoké pořizovací náklady přístrojů a potřeba dostatečně zaškoleného personálu si v sedmdesátých letech vyžádaly přechodné období, v němž byly tyto práce zajišťovány s pomocí výrobního družstva Fotografia. To také po několik let obsluhovalo mikrografické pracoviště provizorně vybudované a zprovozněné v roce 1977 v prostorách benediktinského kláštera v Praze na Břevnově, který tehdy archiv užíval. Počínaje rokem 1983 byla stávající linka na mikrofilmy nahrazena linkou na zhotovování mikrofiší, o tři roky později doplněnou o kopírku mikrofiší, jejíž provoz zajišťovali dva stálí zaměstnanci archivu. Mikrofiše, považované za vhodnou náhradu tradičních mikrofilmů, si výraznější místo v archivní praxi nenašly a jejich pořizování skončilo s ukončením provozu mikrofišové linky v souvislosti se stěhováním archivu na počátku devadesátých let minulého století. (Obr. 10)
Polovina devadesátých let znamenala pro fotografický a mikrografický úsek výraznou přístrojovou modernizaci, která kulminovala s blížící se dostavbou Archivního areálu v Praze na Chodovci a s vybudováním fotografického a mikrografického pracoviště v budově Státního ústředního archivu na třídě Milady Horákové.
Současné fotografické ateliéry jsou vybaveny špičkovou fotografickou technikou (kamerami Sinar, ateliérovým osvětlením Broncolor, ateliérovými stativy Foba, speciálním přísavným rámem o rozměrech 2x3 m a zvětšovacími přístroji Omega a DeVere). V nedávné době byla zakoupena digitální stěna PhaseOne pro digitalizaci velkoformátových archiválií (map a plánů).
Mikrografické pracoviště je vybaveno třemi mikrografickými kamerami (DA 5 a Zeutschel), které snímkují na 35mm neperforovaný černobílý mikrofilm. Postupně jsou snímkovány nejohroženější archivní fondy. V minulosti to byl například fond Desky zemské, v současné době fond Židovské matriky.
Jak se měnilo přístrojové vybavení, měnil se i přístup k pořízeným fotografickým snímkům a mikrofilmům. Neklimatizované a neregulovatelné prostory určené k dlouhodobému uložení mikrofilmů (například hromady plechových schránek s kotouči mikrofilmů, které byly do konce 80. let minulého století „složeny“ v jedné z věží „depozitního objektu“ na zámku v Mníšku pod Brdy) nahradily depozitáře se zvláštním klimatickým režimem relativní vlhkosti a teploty vzduchu v Archivním areálu na Chodovci. (Obr. 11) Zvláštní pozornost je věnována kontrole kvality pořízených mikrofilmů. Jako standardní byl v roce 1999 zaveden test na stanovení zbytkového množství thiosíranů (podle mezinárodní normy ISO 417), měření optické hustoty a meze čitelnosti. Informace získané na základě testů jsou zaznamenávány na karty „archivních“ mikrofilmů, přičemž se předpokládá periodická kontrola mikrofilmů i v následujících letech.
Přírodovědný výzkum v oblasti konzervování a restaurování archiválií
V oblasti konzervace a restaurování archivních a knihovních fondů se postupem času objevila celá řada problémů, na jejichž řešení neměla pracoviště jiných výzkumných ústavů a škol dostatečný prostor a zájem. Jde o úzce specializovanou oblast, pro kterou bylo třeba vychovat odborníky a zajistit vhodné přístrojové a materiálové zázemí. Během sedmdesátých let se v archivu podařilo tehdejšímu vedoucímu oddělení, Františku Martinkovi, prosadit zřízení výzkumné laboratoře. Její činnost se neobešla bez pomoci odborníků z výzkumných ústavů, vysokých škol a z oblasti papírenského průmyslu. Odborná pomoc byla zpočátku založena spíše na nadšení a nezištném zájmu několika lidí, později se některé instituce staly řešiteli stěžejních výzkumných úkolů archivu (rekonzervace fondu Archiv České koruny).
Smyslem zřízení výzkumné laboratoře bylo prověřit používané konzervační prostředky a materiály z pohledu nežádoucích degradačních vlivů na ošetřovaný materiál a navrhovat a doporučovat takové prostředky, které by byly použitelné bez větších rizik. Obava z používání některých konzervačních prostředků se objevila po řadě neúspěšných konzervačních zásahů, jež ve své době hýbaly celou Evropou a nevyhnuly se ani Státnímu ústřednímu archivu.
Dalším úkolem bylo studium a pochopení degradačních reakcí základních materiálů – papíru, usní, vosků, pergamenu a záznamových prostředků a zároveň vytváření vhodného systému opatření, které by degradace omezovaly. Proto pracoviště převzalo i činnosti týkající se preventivní ochrany materiálu, sledovalo a vyhodnocovalo klimatické parametry v depozitářích a navrhovalo opatření k nápravě. V souvislosti s touto problematikou se musela řešit i potřeba hygieny depozitních prostor, protože vzhledem k jejich stavu se archiv potýkal se zvýšeným výskytem mikrobiologické kontaminace archivního materiálu. Zpočátku archiv spolupracoval s externím mikrobiologem, ale později se ukázalo jako užitečné rozšířit výzkumný úsek o tuto profesi. Bylo nutné nejen kontrolovat a vyhodnocovat biologické napadení materiálu, ale i vytipovat a ověřit vhodné dezinfekční prostředky, které by byly účinné a současně bez vedlejších nežádoucích účinků na ošetřovaný materiál.
Pracoviště se v roce 1987 rozšířilo o laboratoř v budově Státního ústředního archivu v Praze na třídě Milady Horákové v Dejvicích. Její hlavní pracovní náplní byla zpočátku rekonzervace fondu Archiv České koruny, k níž se přistoupilo na základě vyřešení výzkumného úkolu záchrany poškozených listin. Po dokončení tohoto náročného úkolu se laboratoř zaměřila na problematiku konzervace a restaurování pečetí, usní a především pergamenu.
Výzkumné a vývojové úkoly související s ochranou a restaurováním archiválií
Řešená problematika vždy reaguje na potřeby, vyplývající z konkrétní situace v oblasti péče o archivní fondy. Přímé napojení výzkumu a vývoje na praxi se ukázalo být užitečné a přínosné. Některé úkoly zásadního významu jsou řešeny ve spolupráci s externími odborníky v rámci grantových úkolů. Z posledních velkých projektů lze uvést například grantový úkol „Hromadné odkyselování papírových archiválií“, grantový úkol „Vliv světla a UV záření na knihovní, archivní, muzejní a galerijní sbírky“ a spolupráci na grantovém úkolu řešeném společně s Národní knihovnou v Praze „Restaurování iluminovaných rukopisů“.
Výstupem úkolu hromadného odkyselování bylo uplatnění vhodných metod odkyselování v konzervační praxi. (Obr. 12) V případě druhém je výsledkem úkolu vypracování strategie vystavování archivních materiálů a shrnutí celé řady důležitých informací z oblasti světelných zdrojů, chování různých barviv, pigmentů a papíru vlivem světla, měření světelných parametrů a podobně.
Těžiště výzkumných a vývojových úkolů spočívá v ověřování konzervačních prostředků včetně dezinfekčních a restaurátorských materiálů a jejich zavádění do praxe. Současné přístrojové vybavení v archivu umožňuje řešit tyto úkoly bez větších požadavků na externí, mnohdy finančně nákladné využití přístrojové techniky jiných organizací.