Ochrana archivních fondů a sbírek
Zdroj: Benjamin Bartl, Hana Paulusová, Roman Straka, Ochrana archivních fondů a sbírek, in: Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého státu 1954-2004, Praha 2004, s. 219 - 236.
Konzervace a restaurování
Spolu s Archivem ministerstva vnitra, respektive Ústředním archivem ministerstva vnitra, jak se od roku 1952 oficiálně jmenoval, přešla 4. října 1954 do právě vzniklého Státního ústředního archivu v Praze také jeho konzervační „dílna“ včetně personálního obsazení a přístrojového vybavení.
Činnost konzervátorů byla od počátku existence Státního ústředního archivu velmi složitá. Archivní budovy nebyly v dobrém stavu, což sebou přinášelo spoustu problémů. Objekt bývalého Archivu země České v Dejvicích byl, jak vyplývá z inspekčních zpráv konzervační skupiny, špinavý, archiválie byly znečištěné prachem i sazemi z nedalekého nádraží, trezor, kde byly uloženy pergamenové listiny, trpěl opakovanými průniky podzemní vody. V horní kryptě pod kostelem sv. Mikuláše na Malé Straně se zvýšila vlhkost po stavebních úpravách a uložený archivní materiál napadla plíseň. Řada depozitářů v objektu v Loretánské ulici byla pro skladování archiválií naprosto nevyhovující. V prostorách v Karmelitské ulici byl zaznamenán zvýšený výskyt hmyzu, a to červotočů, kteří napadali dřevěné podlahy, regály i archivní materiál. Při preventivních prohlídkách byla stále objevována další a další ložiska výskytu plísní. Archiv neměl k dispozici ani monitorovací techniku teploty a vlhkosti, nedostávalo se financí. Konzervační skupina neměla příliš možností tento stav ovlivnit.
Se stavem depozitních prostor logicky úzce souvisely metody konzervace, které byly zaměřeny především na dezinfekční a dezinsekční zásahy. Výběr vhodných chemických prostředků byl konzultován s různými institucemi. Ne všechna doporučovaná opatření však byla z dnešního pohledu vhodná. Materiály, které byly využívány při restaurování, se získávaly především z domácích zdrojů, dovoz kvalitních lepidel či japonských papírů byl prakticky nemožný. Domácí firmy většinou neměly zájem na vývoji adekvátních materiálů, protože výroba pro ně nebyla rentabilní. Ani spojením požadavků restaurátorských pracovišť se nedocílilo očekávaného výsledku. Proto se muselo vystačit s materiály, které byly na vnitřním trhu dostupné, i když restaurátory svou kvalitou neuspokojovaly.
O restaurátorských pracích prováděných v padesátých letech se nedochovaly systematické záznamy. Pouze na zadních přídeštích ošetřovaných knih by bylo možno nalézt vlepenou krátkou informaci o restaurování. (Obr. 4)
Nejstarší systematické záznamy (protokoly) o provedené konzervaci pocházejí z let 1961 až 1966, kdy byly restaurovány menší skupiny rukopisných knih a množství pečetí. Způsob konzervace se přirozeně lišil v některých ohledech od dnešní praxe. Standardními postupy tehdy bylo podlepování hedvábnou sítěnkou, japonským a ručním papírem, dolévání papírovinou, tukování kůže vazelínou a jiné. Jako lepidlo se používala sodná sůl karboxymetycelulózy, vyráběná pod obchodním názvem Lovosa, škrob nebo acetylcelulózový lak Betur. Od roku 1966 bylo k dispozici také zařízení pro laminaci za tepla. Dezinfekce byla prováděna formaldehydem v dezinfekční komoře, případně fenolem v lihové lázni.
Konzervace pečetí, tak jak byla prováděna v šedesátých a sedmdesátých letech, nedoznala dodnes podstatnějších změn. Pro doplnění ztrát se užíval včelí vosk s přídavkem karnaubského vosku, vorvaňoviny (cetacea) nebo v menší míře pryskyřice. Pečetě byly čištěny benátským mýdlem a destilovanou vodou. V několika případech byly ošetřeny malým množstvím lněného oleje a terpentýnu.
Zprávy o konzervaci z let 1967–1970 nejsou zachovány. Bylo to období důležitých změn. V roce 1967 nabídl Státní ústřední archiv prostřednictvím Svazu výtvarných umělců bezplatnou pomoc Národní knihovně ve Florencii při záchraně jejích sbírek zasažených ničivou povodní. Nabídka byla přijata a v následujících dvou letech byly uskutečněny čtyři cesty archivních restaurátorů do Florencie. Konfrontace se zahraničními, zejména britskými kolegy, se po návratu pochopitelně promítla do konzervačních a restaurátorských postupů. Začíná se s odkyselováním papíru v lázni uhličitanu hořečnatého, vedle laminační polyetylénové fólie se používá i snáze reverzibilní fólie Velina.
Zřejmě v této době se stává trvalou součástí protokolů fotografická dokumentace stavu archiválie před konzervací a v případě pečetí i po jejich ošetření. Provádí se hydrofobizace papíru, respektive fixace barevné vrstvy impregnací roztokem polymetylmetakrylátu v chloroformu a impregnace modifikovaným polyamidem 9/72 nebo Lovosou. Dezinfekce se provádí v dezinfekční komoře tymolem, pro dezinfekci archiválií přímo v depozitářích se používá lihový roztokbis(tributylcín)oxidu s obchodním názvem Lastanox T 20.
Přibližně od roku 1979 se rozšiřuje používání konzervačního roztoku propolisu, metody patentované českými specialisty o tři roky dříve. K větším celkům archiválií restaurovaným v sedmdesátých letech patří množství pečetí fondu Rodinný archiv Metternichů, rukopisy fondu Archiv pražského arcibiskupství, Vrchní horní úřad Jáchymov. (Obr. 5, 6)
Po roce 1979 byly konzervovány zejména pečetě fondů Ředitelství státních lesů a statků, Johanité – české velkopřevorství I, Archiv České koruny a další jednotlivé rukopisy.
Mimořádným počinem byla konzervace pergamenového sešitu s 96 přivěšenými pečetěmi z fondu Archiv České koruny a listiny fondu Benediktini – klášter, Břevnov se zlatou bulou Přemysla Otakara I. Pro odkyselení papíru se v té době používalo většinou roztoků octanu barnatého a uhličitanu amonného v 50% lihu. Provádí se také takzvaná „studená“ laminace (japonský papír s vrstvou upravené akrylátové disperze).
V letech 1986–1992 byla největší pozornost věnována konzervaci a dekonzervaci listin fondu Archiv České koruny. Restaurátorskými ateliéry jich v tomto období prošlo přes 1 200, z toho přibližně 500 tzv. „červených“. Listiny byly mechanicky očištěny, dezinfikovány, vyrovnány a napuštěny roztokem syntetické vorvaňoviny. Chybějící místa byla doplněna tzv. pergamenovou náhradou, směsí pergamenového prachu a celulózových vláken nebo pergamenem. Pro fixaci vodorozpustných razítek se používal akrylátový kopolymer Paraloid B 72. Práce na záchraně tohoto vzácného listinného souboru v té době vedly ke zřízení restaurátorského ateliéru v budově na třídě Milady Horákové. (Obr. 7)
Kromě toho bylo restaurováno množství dalších jednotlivých dokumentů, mimo jiné i známá „Pulkavova kronika“.
V tomto období bylo upuštěno od používání hedvábných sítěnek a acetylcelulózového laku Betur. Začíná se odkyselovat postřikem roztoku metoxymagnéziummetylkarbonátu (MMMK) v metanolu. Tato metoda se používá zejména v případě knih, které nemají být rozebírány. Rozšiřuje se fotografická dokumentace restaurátorských postupů.
Na projekt systematické konzervace listin fondu Archiv České koruny navázala v dalších letech konzervace několika set map, plánů a diplomů z fondu Rodinný archiv toskánských Habsburků. První etapa prací byla dokončena roku 2001.
V roce 1996 započala konzervace listinného fondu Rodinný archiv Metternichů. Většina pečetí přivěšených k listinám byla konzervována již v šedesátých a sedmdesátých letech. Zásah se ve většině případů omezuje na mechanické vyčištění a vyrovnání listin, případně na drobné opravy v místech přehybů. Původně byly listiny uloženy složené v malých obálkách z ručního papíru. Z hlediska ochrany listiny a zejména pečetí však tento způsob nebyl vyhovující, a proto se v současné době listiny ukládají v rozloženém stavu v nízkých krabicích vyrobených z nekyselé lepenky. Po konzervaci jsou zhotoveny náhledové fotografie, které je možné nabídnout badatelům ke studiu a omezit tak manipulaci s originálem. Do konce roku 2003 bylo systematicky konzervováno celkem 116 listin uvedeného archivního fondu.
Od roku 1998 probíhá rozsáhlá konzervace fondu Desky zemské, které předcházel podrobný průzkum fyzického stavu. Vzhledem ke zjištěným nízkým hodnotám pH papíru a pokročilé korozi inkoustem bylo rozhodnuto o odkyselení asi 200 knih. Jsou to knihy, kterým hrozilo nevratné poškození. (Obr. 8)
V poslední době byly dále konzervovány archiválie fondů Svatováclavský výbor 1848, respektive Národní výbor, Okupační vězeňské spisy – koncentrační tábory, montánní rukopisy, listiny fondu Johanité – české velkopřevorství, indikační skicy Stabilního katastru, evidenční karty Policejního ředitelství – evidence obyvatelstva a další.
Příležitostnou činností je restaurování dokumentů, které jsou v péči jiných správců (archivů, institucí). Po předchozí dohodě s vedením archivu bylo v restaurátorských ateliérech Státního ústředního archivu restaurováno několik dokumentů ze sbírek jiných institucí, například technické výkresy Josefa Jana Friče pro Astronomický ústav České republiky (1997), tzv. Broumovský urbář pro Státní oblastní archiv v Zámrsku (1999–2001) nebo svitek z makovice věže v obci Kobylí pro Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově (2002).
Na sklonku léta roku 2001 se restaurátorské ateliéry přestěhovaly z prostor v Karmelitské ulici na Malé Straně do právě dokončeného archivního areálu v Praze 4 na Chodovci. Restaurátoři zde mají k dispozici účelové prostory, na jejichž zařizování a vybavování se sami podíleli. Kromě „tradičních“ restaurátorských ateliérů nechybí ani oddělená místnost pro mechanické čištění a dezinfekci, laboratoř tzv. „mokrých procesů“, pracoviště restaurování pečetí a nově zřízené pracoviště restaurování fotografických materiálů. (Obr. 9)