Historie archivu
Zdroj: Rudolf Kaďorek, Vznik a vývoj Státního ústředního archivu v Praze, in: Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého státu 1954-2004, Praha 2004, s. 13 - 44.
Personální situace, systemizace, ředitelé archivu
Reorganizace archivnictví prováděná v 50. letech minulého stolení, jejíž součástí bylo vytvoření Státního ústředního archivu, byla postupně doprovázena personálními změnami, které byly ovlivněny změněnými společensko-politickými poměry po únoru 1948. Pro některé pracovníky se reforma archivnictví stala odrazovým můstkem jejich další archivní kariéry, jiní naopak byli nuceni z archivů odejít. Při rozhodování o obsazování vedoucích míst nebyla vždy rozhodujícím kritériem odborná hlediska, neméně důležité, ba někdy rozhodující, byly politické názory a politická spolehlivost příslušného pracovníka. Personální, kádrovou i generační výměnu, ke které v archivnictví došlo, by bylo možné dokumentovat a doložit desítkami zajímavých a pohnutých osudů jednotlivých archivářů, z nichž některé byly až tragické a velmi bolestné. (Obr. 7)
Prvním vedoucím (titul ředitel byl používán až od roku 1967) nově vytvořeného Státního ústředního archivu se stal dosavadní vedoucí Ústředního archivu ministerstva vnitra Josef Hron. Současně byl ke dni 1. 10. 1954 novým vedoucím IV. oddělení (bývalý Archiv země České) jmenován Josef Nuhlíček. K zásadní výměně na vedoucích místech došlo až v průběhu roku 1955. Nejdříve byl v březnu z funkce odvolán Josef Hron a jmenován vedoucím 1. oddělení (pro období ČSR a socialistickou výstavbu). Novým vedoucím archivu byl k 1. 4. 1955 jmenován Rudolf Rejman, dosavadní asistent katedry marxismu-leninismu Univerzity Karlovy. Současně byla vytvořena nová funkce vědeckého vedoucího archivu, jímž se stal dosavadní vedoucí IV. oddělení (stavovsko-samosprávné) Josef Nuhlíček. (Obr. 8) K výměně ve funkcích vedoucích oddělení došlo koncem září 1955, kdy byli odvoláni vedoucí I. a II. oddělení a vedoucí skupiny konzervace a techniky. Noví vedoucí oddělení byli jmenováni k 26. 9. 1955.
Systém řízení formou dvou vedoucích, zavedený v roce 1955, se udržel až do roku 1966, kdy byla funkce vědeckého vedoucího archivu zrušena. Josef Nuhlíček se vrátil na své původní místo ředitele Státního archivu Praha a Rudolf Rejman odešel v roce 1967 v rámci mezinárodní výměny odborníků do Tanzánie na místo ředitele tamního Národního archivu.
Novým ředitelem byl v dubnu 1967 jmenován Zdeněk Šamberger, dosavadní vědecký vedoucí archivní správy ministerstva vnitra. Ve své funkci usiloval především jak o zlepšení postavení archivu jako instituce (dosud platný statut z roku 1955 již dávno neodpovídal skutečnému významu archivu jako ústřední instituce) tak o nové vymezení působnosti vůči archivní správě ministerstva vnitra. Koncem 60. let bylo zvažováno, ale nakonec nerealizováno, vyčlenění archivnictví z rezortu vnitra a jeho přičlenění k předsednictvu vlády. V roce 1970 byl Zdeněk Šamberger v souvislosti s prověrkami odvolán z funkce ředitele a řízením archivu byl od 1. 8. 1970 pověřen a k 1. 1. 1971 novým ředitelem jmenován jeho zástupce a dosavadní vedoucí II. oddělení Jaroslav Vrbata, který funkci ředitele zastával až do svého odchodu do důchodu v roce 1991. (Obr. 10)
Od 30. 5. 1991 do 30. 4. 1992 byl pověřen řízením archivu vedoucí I. oddělení Ladislav Pecháček, kterého v této funkci nahradil v květnu 1992 dosavadní náměstek ředitele archivu Vácslav Babička. (Obr. 11) Nejdůležitější činností, které se po svém jmenování ředitelem věnoval, byly úkoly související s výstavbou Archivního areálu v Praze na Chodovci (ta byla zahájena právě v roce 1992) a s přestěhováním archiválií do nového Archivního areálu. Jeho dílem je i nová vnitřní organizace archivu platná od roku 1997.
Úplného dokončení Archivního areálu a jeho slavnostního otevření v roce 2001 se však zúčastnil již jako ředitel odboru archivní správy ministerstva vnitra (jmenován v roce 2000). Dne 1. 5. 2000 byla řízením archivu pověřena a od 1. 8. 2000 novou ředitelkou jmenována dosavadní vedoucí 2. oddělení Eva Drašarová. (Obr. 12) Personální stav archivu procházel od roku 1955 plynulým vývojem bez větších výkyvů, i když počty pracovníků (respektive počet systemizovaných míst ne vždy odpovídaly skutečným potřebám archivu. K 1. 4. 1955 měl archiv celkem 75 zaměstnanců, z toho 32 žen a 43 mužů. Do roku 1958 počet pracovníků stoupl na 85 při 92 systemizovaných místech. V roce 1961 došlo ke snížení systemizace na 85 míst při současném poklesu počtu zaměstnanců na 77. Tento stav, alespoň pokud jde o počet systemizovaných míst (počet pracovníků kolísal mezi 73–84), zůstal v podstatě zachován až do 2. poloviny 60. let, kdy se v roce 1968 počet systemizovaných míst zvýšil na 94. K výraznějšímu nárůstu počtu systemizovaných míst došlo až koncem 70. let, v roce 1980 se jejich počet zvýšil na 97. Nejvyššího počtu zaměstnanců dosáhl Státní ústřední archiv v roce 1996, kdy zaměstnával při celkovém počtu 162 systemizovaných míst 182 pracovníků, z nich ovšem někteří pracovali na
zkrácený úvazek. Důvodem tohoto navýšení však nebylo posílení odborné činnosti archivu, ale převedení míst správců budov, uklízeček, topičů a ostrahy do stavu archivu, ke kterému došlo v důsledku reorganizace prováděné na ministerstvu vnitra. Od roku 1997 dochází k postupnému snižování systemizovaných míst i počtu pracovníků, jejichž počet klesl v roce 2003 na 145. Nárůst počtu pracovníků, ke kterému průběžně docházelo, většinou neodpovídal potřebám archivu, což je patrné, srovnáme-li jej s nárůstem počtu převzatých běžných metrů archiválií a celkové metráže archivu. Zatímco v roce 1956 připadalo na 1 pracovníka (myslí se každého pracovníka, nejen odborného archiváře, tedy i topiče, uklízečky atp.) v průměru 522 bm archiválií, v roce 2003 to bylo již 776 bm.
Státní ústřední archiv se rovněž musel vyrovnávat, alespoň v prvních letech po svém vzniku, s poměrně vysokou fluktuací. Ta byla způsobena špatným či nevhodným pracovním prostředím (prašnost, vlhkost, nevytápěné depozitáře), fyzicky namáhavou a někdy i stereotypní prací (častá stěhování) a také nižšími příjmy. Pro zajímavost lze uvést, že v roce 1962 se hrubá mzda v archivu pohybovala od 900 do 2 400 Kčs a průměrný hrubý měsíční příjem činil cca 1 440 Kčs. Dalším důvodem mohl být zdravotní stav některých pracovníků. R. Rejman ve své zprávě z listopadu 1955 uvádí, že prokazatelně nemocno je 45 pracovníků archivu, což je více než 60% všech zaměstnanců. V letech 1954–1963 odešlo z archivu celkem 59 pracovníků. V některých případech se jednalo o odchod vynucený, ale celkem 26 pracovníků odešlo i přesto, že se je archiv snažil udržet. Postupem času se pracovní podmínky zlepšovaly, i když k zásadnímu obratu došlo až relativně nedávno v souvislosti s dokončením nového Archivního areálu v Praze 4 – Chodovci. Současní pracovníci Národního archivu tak dnes mohou pracovat v moderním a příjemném prostředí, které má obdobu jen v několik zemích světa.