Historie archivu
Zdroj: Rudolf Kaďorek, Vznik a vývoj Státního ústředního archivu v Praze, in: Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého státu 1954-2004, Praha 2004, s. 13 - 44.
Stručný přehled vývoje českého archivnictví a počátky Národního archivu
Počátky ústředního archivu českého státu, na jejichž konci dnes stojí Národní archiv, lze najít již ve 12. století. Jeho vývoj probíhal ve dvou liniích. Za první linii můžeme považovat listinný archiv panovnického rodu Přemyslovců, dnes známý jako Archiv České koruny, s nejstarší dochovanou listinou z roku 1158. V polovině 18. století byl Archiv České koruny rozdělen na dvě části, vídeňskou a pražskou. K jejich opětovnému spojení došlo až mnohem později v Archivu země České. Ten nejprve v roce 1884 převzal pražskou část korunního archivu, vídeňská část byla do Prahy vrácena v roce 1920 v rámci provádění archivní rozluky s Rakouskem. Fond Archiv České koruny, který obsahuje celkem 2 824 listin z let 1158–1935, byl v roce 1977 uznán za kulturní památku a v roce 1988 jej vláda svým nařízením č. 132 ze dne 17. 8. 1988 prohlásila za národní kulturní památku.
Druhá linie vývoje ústředního archivu českého státu je úzce spojena s existencí ústředních správních institucí, počínaje českou královskou kanceláří, jejíž existence je doložena již ve 12. století. Vlastní archiv, dříve nazývaný stará registratura, je však doložen až k roku 1567. Název archivu odpovídal vždy názvu příslušné vrcholné instituce, která archiv spravovala. Počínaje 16. stoletím byl nejprve archivem české kanceláře a české komory, od počátku dvacátých let 17. století archivem starého českého místodržitelství, od roku 1749 archivem reprezentace a komory, od roku 1763 českého gubernia, od roku 1850 českého místodržitelství a konečně od roku 1919 archivem ministerstva vnitra. (Obr. 1)
Organizaci archivnictví nebyla až do roku 1918 věnována náležitá pozornost. Rakouská archivní reforma, provedená v letech 1894–1895, byla do vypuknutí první světové války realizována pouze částečně. Téměř ihned po vzniku samostatného Československa v roce 1918 byla kulturním odborem Národního výboru v Praze svolána na 20. 11. 1918 tzv. archivní anketa, což byla vlastně porada předních českých archivářů zabývající se organizací československého archivnictví. Z této porady vyplynul mimo jiné návrh na vytvoření všeobecného státního archivu v Praze (národního archivu), který měl vzniknout sloučením Archivu země České, místodržitelského archivu a Archivu Národního muzea. Myšlenku na vytvoření národního archivu se však kvůli kompetenčním sporům mezi tehdejším ministerstvem vnitra a ministerstvem školství a národní osvěty nepodařilo během první republiky prosadit.
Po roce 1918 tak byla vytvořena pouze řada rezortních archivů, z nichž nejvýznamnější byly Archiv ministerstva vnitra, zřízený v roce 1919 z místodržitelského archivu (v roce 1950 byl jeho název změněn na Ústřední archiv ministerstva vnitra), a Československý státní archiv zemědělský založený v témže roce při ministerstvu zemědělství (od roku 1952 – Ústřední zemědělsko-lesnický archiv). (Obr. 2)
Okupací Československa a vytvořením protektorátu Čechy a Morava byly snahy o novou legislativní úpravu československého archivnictví na několik let přerušeny. Archivnictví přešlo pod německou správu, archivy vykonávaly za protektorátu svoji běžnou činnost, hlavní pozornost byla věnována záchraně archiválií před zničením.
Po skončení druhé světové války se otázka vytvoření jednotné archivní organizace dostala opět do popředí zájmu. Trvalo však ještě téměř deset let, než se dospělo k definitivnímu rozhodnutí. Postupem času se prosadila koncepce ministerstva vnitra, které navrhovalo vytvoření archivní organizace založené na principech zespolečenštění (zestátnění) všech archiválií a spisových celků, jednokolejnosti a decentralizace archivní služby. Podle této koncepce měla vzniknout síť archivů tvořená ústředním státním archivem, krajskými, okresními a místními archivy, které by spravovaly veškerý archivní materiál od nejstarší doby, přičemž řízení archivnictví by příslušelo rezortu ministerstva vnitra. Přípravou nové legislativní úpravy archivnictví byla pověřena Státní archivní komise, zřízená na základě vládního usnesení ze dne 9. 1. 1951 při prezídiu ministerstva vnitra. Na činnost Státní archivní komise bezprostředně navázala k 1. 11. 1953 nově zřízená archivní správa ministerstva vnitra, pod jejímž vedením probíhala poslední fáze archivní reformy. Mnohaleté úsilí o vytvoření jednotné archivní organizace bylo nakonec završeno 7. 5. 1954 přijetím vládního nařízení č. 29 o archivnictví. O tom, že provedení archivní reformy nebylo snadným úkolem svědčí i ta skutečnost, že se tak stalo nikoliv formou archivního zákona, ale jen mnohem stručnějším vládním nařízením.
Vytvoření Státního ústředního archivu k 1. říjnu 1954 vyhlásil náčelník archivní správy ministerstva vnitra Jaroslav Svoboda na slavnostním společném aktivu pracovníků bývalého Ústředního archivu ministerstva vnitra a Archivu země České, který se konal v pondělí dne 4. října 1954. Tento den se stal bezesporu významným mezníkem ve vývoji českého archivnictví: završoval mnohaleté období snah o vytvoření národního archivu. Samotný akt, spočívající v začlenění bývalého Archivu země České do Ústředního archivu ministerstva vnitra jako jeho nového oddělení a současné přejmenování archivu na Státní ústřední archiv však nelze považovat za změnu, která by okamžitě ovlivnila každodenní chod a činnost archivu i osudy jeho zaměstnanců. Bezprostředně nedošlo ani k zásadním personálním a organizačním změnám. Změny, ke kterým v důsledku vytvoření nové archivní organizace došlo, byly postupné a projevily se až v delším časovém horizontu. V souladu s vládním nařízením o archivnictví bylo vytvoření Státního ústředního archivu dovršeno přičleněním Ústředního zemědělsko-lesnického archivu k 1. lednu 1956. (Obr. 3)
O tom, že činnosti vykonávané Státním ústředním archivem organicky navazovaly na činnost jeho předchůdců, zejména Ústředního archivu ministerstva vnitra, svědčí skutečnost, že Státní ústřední archiv používal až do roku 1967 kancelářský a spisový plán ministerstva vnitra z roku 1950. Nový kancelářský a spisový plán byl vydán v prosinci 1967 s účinností od 1. 1. 1968. Spisový plán byl pak nejprve doplněn a upraven ke dni 1. 1. 1970, nové spisové plány byly vydány v letech 1975, 1992 a 2003.
Přestože Státní ústřední archiv zajišťoval po svém vzniku v podstatě stejné agendy jako jeho předchůdci, byla činnost archivu postupně ovlivňována především uplatňováním zásad platných pro řízení národního hospodářství. V celém archivnictví bylo zavedeno důsledné centrální plánování a archivní pětiletky; první byla vyhlášena v roce 1956 a poslední proběhla v letech 1986–1990. Postupně se měnily metody práce, individuální přístup byl důsledně nahrazován přístupem kolektivním, který byl uplatňován prakticky při všech činnostech archivu. Pro jednotlivé archivní činnosti byly archivní správou ministerstva vnitra zpracovávány a vydávány metodické pokyny a směrnice, závazné pro všechny archivy. Vytvoření jednotné archivní organizace přineslo také některé nové činnosti, například jednotnou evidenci archiválií, měnily se priority. Přednostně měly být zpřístupňovány fondy politické povahy z nejnovější a novější doby, především pak fondy týkající se dělnického hnutí a KSČ, dále fondy hospodářské a dokumenty odrážející socialistickou výstavbu. Tyto fondy musely být v plánech práce jednotlivých archivů zastoupeny minimálně 50–60%.
Charakteristickým rysem pro období bezprostředně před vznikem Státního ústředního archivu a pro první léta jeho existence byly časté kontroly a prověrky prováděné archivní správou ministerstva vnitra. Kontroly byly zaměřené na plnění plánu archivu, způsob řízení jednotlivých útvarů, organizaci práce, zavádění nových pracovních metod,
dodržování pracovní disciplíny a kázně a také, a to především, na personální a kádrovou situaci včetně mezilidských vztahů v jednotlivých pracovních kolektivech. Závěry z provedených kontrol a průzkumů přinášejí zajímavý pohled na činnost a situaci v archivu i některé zajímavé postřehy. Například závěry z průzkumu pracovišť Státního ústředního archivu provedeného ve dnech 5. až 27. 4. 1955 přinášejí na dvou místech konstatování, že nejlepší pracovní výkonnost mají pracovníci politicky nejslabší a s horším kádrovým profilem.
Při těchto kontrolách a průzkumech byla zjištěna vždy řada nedostatků, celkové vyznění provedené kontroly však nikdy nebylo zcela negativní. Prověrky byly jedním z nástrojů, kterými archivní správa vykonávala svou řídící funkci vůči Státnímu ústřednímu archivu danou statutem z dubna 1955, a kterými byly do praxe zaváděny ideové a ideologické stránky archivní reformy.
Archivní dokumenty, vztahující se k počátkům existence Státního ústředního archivu, obsahují řadu zajímavých informací a poznatků, z nichž některé z dnešního pohledu a poněkud vytržené z dobového kontextu působí až kuriózním dojmem. Příkladem může být případ rozšiřování pornografických obrázků, projednávaný v říjnu 1955, nebo nález tiskovin protistátního obsahu, objevených 2. ledna 1956 při pořádání fondu Lesní ředitelství kanonie premonstrátů v Milevsku. (Obr. 4)
1 2 3 4 další strana»