Výstavní a propagační činnost
Zdroj: Emilie Benešová, Výstavy a propagace archivu, in: Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého státu 1954-2004, Praha 2004, s. 149 - 186.
Dvacátého sedmého září 2002 byla slavnostně zahájena výstava Česká panovnická a státní symbolika. Vývoj od středověku do současnosti. (Obr. 13) Jejím hlavním cílem bylo poskytnout přehled o podobě a vývoji státních symbolů od počátků české státnosti do současnosti. Ne všechny symboly bylo možné představit veřejnosti prostřednictvím originálů, a tak na výstavě byly prezentovány i reprodukce nebo odlitky. Nicméně originály převažovaly, takže výstava byla velmi atraktivní. K nejpůsobivějším exponátům bezesporu patřily pečeti, především Přemysla Otakara I. a Soběslava II., z novějšího období pak neschválené návrhy státní vlajky, rytířské řády, odznaky. Součástí výstavy byly nahrávky starých duchovních písní – Hospodine pomiluj ny, Píseň k sv. Václavu – i státní hymny v podání, mimo jiné, i slavné české pěvkyně Emy Destinnové. Návštěvníci udiveně zjišťovali, že státní hymna měla původně více slok a ohromeně naslouchali. Součástí propagace bylo vystoupení autora v médiích, v tisku byla zveřejněna celá řada upoutávek. Autor uspořádal k tématu státních symbolů čtyři odborné přednášky pro veřejnost.
Výstavu během třiceti dnů navštívilo více než devět tisíc lidí. Po jejím skončení byla zkrácená verze (bez použití originálů) instalována v Galerii Jindřišské věže, odkud se k 28. 10. 2003 přestěhovala do muzea v Lánech.
Na výstavu o státní symbolice bezprostředně navázala další, která byla stejně jako výstava květnová (Miroslav Jodas, fotograf) ukázkou spolupráce archivu s původci archivních fondů. Přípravy se ujal autorský tým Alexandra Blodigová (SÚA), Barbara Köpplová (FSV UK) a Martin Sekera (CEMES FSV UK). Spolupořadatelem byl Syndikát novinářů České republiky a Centrum pro mediální studia FSV UK. Pod názvem Dějiny českého novinářství a českých novinářských spolků podala výstava celkový přehled o vývoji českého novinářství, se zvláštním důrazem na tzv. tisk politický. (Obr. 14) Novinářství, jako nepochybně významná společenská instituce, se zásadním způsobem podílelo a podílí na podobě a průběhu celé řady společenských procesů, na řešení věcí veřejných, ovlivňuje veřejné komunikace. I proto je nedílnou součástí naší národní minulosti a uspořádání výstavy v prostorách a za účasti archivu má své opodstatnění. Výstava byla zahájena 12. listopadu 2002 předsedou Senátu Parlamentu České republiky Petrem Pithartem. Rovněž tato výstava byla opatřena katalogem, který má trvalou hodnotu a lze ho využívat ke studiu dějin českého novinářství.
V souladu s koncepcí z roku 2001 byly připravovány i výstavy v roce 2003. Pátého května byla slavnostně zahájena výstava Skončeno a podepsáno. Drama Pražského povstání ve fotografii. (Obr. 15) Uspořádání výstavy vyplynulo ze spolupráce s autorem knihy, připravované pod stejným názvem. V průběhu roku 2002 jsme pro autora připravovali značné množství fotografického materiálu, který on doplnil o další, z různých zdrojů včetně soukromých. Tak vznikla významná kolekce fotografií, dokumentujících průběh Pražského povstání v květnu 1945. Fotografie, jako svébytný historický pramen vnesla novou dimenzi do výkladu květnových událostí v Praze a bylo by jistě škoda nashromážděný materiál dále nevyužít. Aby výstava byla poutavá pro veřejnost, byly fotografie, jako její základní stavební prvek, doplněny originálními archivními dokumenty z fondů Státního ústředního archivu a Vojenského historického archivu, ukázkami uniforem a zbraní, které byly němými aktéry povstání a které nám laskavě zapůjčil Vojenský historický ústav. Výstavu připravili Emilie Benešová (SÚA) a Tomáš Jakl (VHÚ) ve spolupráci s autorem knihy Zdeňkem Roučkou. Jeho kniha nahrazovala do jisté míry katalog výstavy. Rozruch vzbudil již plakát připravený k výstavě, na němž byla použita netradiční fotografie. Namísto dosud obvyklé barikády či sovětského tanku, ověnčeného šeříky, se objevila fotografie, kde Pražané vedou zajatého německého mladíka, který z okna poblíž Václavského náměstí ostřeloval ulice. Výstava svým tématem vzbudila značnou pozornost médií i veřejnosti. Zmínky o vlasovcích a fotografie mrtvých Němců v ulicích vyvolaly celou řadu otázek. Měla obrovskou publicitu v kladném i v záporném smyslu – byla to výstava, o níž se nejvíce psalo. Ohlasy návštěvníků však byly kladné, a tak můžeme konstatovat, že splnila svůj základní cíl: podat plastický obraz pohnutých květnových dní v Praze v květnu roku 1945. Během třiceti dnů ji shlédlo více než 3 500 návštěvníků.
Stalo se již tradicí pořádat vernisáž „hlavní“ výstavy roku v předvečer dne 28. září, který považujeme za den oficiálního zahájení provozu Archivního areálu v Praze na Chodovci. V tento den, který je zároveň státním svátkem – Den české státnosti – pořádá archiv od roku 2001 mimo jiné i Den otevřených dveří. V roce 2003 se ujal příprav hlavní výstavy (i Dne otevřených dveří) Státní oblastní archiv v Praze, spoluuživatel nové budovy. Pomoc ze strany archivářů Státního ústředního archivu v Praze byla samozřejmostí. Dvacátého šestého září 2003 byla zahájena výstava Z pokladů středočeských archivů. 1166–1990, inspirovaná do jisté míry první výstavou pořádanou Státním ústředním archivem v roce 2001. Měla prezentovat unikátní archiválie – „poklady“ – uložené ve středočeských archivech, které byly k 1. srpnu 2002 začleněny do Státního oblastního archivu v Praze. Autor Bořivoj Indra představil střední Čechy jako kraj bohaté historie, který vždy byl základem české státnosti, krajem zlata, stříbra, uhlí i železné rudy a tvořil po staletí hospodářské a politické zázemí hlavního města Prahy. Archiválie, o jejichž výběr musel autor často svádět „tvrdé boje“ s restaurátory a s architektem výstavy, byly, až na nepatrné výjimky, představeny veřejnosti poprvé. Zasloužená pozornost patřila například nejstarší listině z roku 1166, Evangeliáři mělnickému – rukopisu z 12. století – nebo kutnohorskému právnímu kodexu s opisem královského horního zákoníku Ius regale montanorum, vydanému roku 1300.
Závěr roku 2003 byl věnován výstavě velmi malebné, kterou autorky nazvaly Skrytý půvab dopisů toskánských Habsburků. Vznikla s podporou Italského kulturního institutu v Praze. Výstava byla zahájena 15. listopadu za účasti velvyslance Italské republiky. Na jejím počátku byla běžná archivářská práce – pořádání rodinného archivu toskánských Habsburků. Součástí archivního fondu je bohatá rodinná korespondence, která svým obsahem i vnější formou odráží vřelé rodinné vztahy. Půvabné obrázky na dopisních papírech s nejrůznějšími motivy navozují idylické pocity. (Obr. 16) Autorky výstavy Eva Gregorovičová a Petra Nevímová z nich vybraly ty nejkrásnější, které vyvolaly kouzlo zašlých časů, dobu beze spěchu a fádních neosobních SMS. Prvotním záměrem bylo předložit veřejnosti dopisy ne pro jejich obsah, ale především pro rozmanitost drobné grafiky první poloviny 19. století. Právě v tom, že dosud nikdy nebyla korespondence hodnocena a přiblížena návštěvníkům z hlediska aplikace výtvarných motivů, spočívala výjimečnost celé expozice. Během příprav se však ukázalo, že bude nutné tento záměr rozšířit a pokusit se přiblížit i životní osudy habsburské sekundogenitury, aby obraz mohl být úplný. Výstava byla oživena různými ikonografickými a ilustračními materiály, vystaveny byly mapy, plány, kresby, deníky, fotografie. Výpravný katalog, graficky perfektně zpracovaný a doplněný faksimiliemi dopisních papírů, jejichž motivy jsou součástí vystavených dopisů, je publikací, kterou se archiv bude moci chlubit i v následujících letech.
V době, kdy jsou psány tyto řádky (2004), probíhá jedna z dalších výstav: Museli pracovat pro Říši. Pojednává o nuceném pracovním nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Byla zahájena 1. dubna 2004. Na její přípravě se kromě Státního ústředního archivu podílel i Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a Kancelář pro oběti nacismu ČNFB.
Zároveň jsou v plném proudu přípravy na podzimní výstavu věnovanou 50. výročí Státního ústředního archivu. Doufáme, že bude důstojným příspěvkem k tomuto jubileu, a že zaujme návštěvníky Archivního areálu v Praze na Chodovci.
Exkurze
Na konci roku 2001 a v roce 2002 se archiváři museli vyrovnat s dalším fenoménem, který byl odrazem snah o propagaci archivu. Byly to žádosti o exkurze. V předcházejících letech se odehrávaly především na pracovišti 1. oddělení (třída Milady Horákové). Pracoviště ostatních archivních oddělení a jejich depozitáře, roztroušené po celém území republiky, neskýtaly mnoho možností k provádění exkurzí. Zájem o návštěvu nového Archivního areálu byl nebývalý.
Dne 28. září 2001 uspořádali archiváři pro veřejnost první Den otevřených dveří. Podívat se přišlo více než deset tisíc návštěvníků. (Obr. 17) Následovaly žádosti o exkurze pro žáky základních a studenty středních a vysokých škol, kolegy z jiných archivů, zájemce z celé řady institucí, spolků, svazů, ze všech koutů Čech a Moravy. Bylo třeba zavést „pořadníky“ a zájemce objednávat. Od října do prosince 2001 jsme provedli Archivním areálem více než 80 skupin, každá čítala minimálně 20 osob. Zájem veřejnosti byl sice potěšitelný, ale pro archiváře, z nichž snad každý se musel nějaké té skupiny zájemců ujmout, to bylo velmi vyčerpávající. Na vlastní práci zbývalo jen málo času a bylo jasné, že tuto aktivitu bude třeba v dalších letech silně omezit. I v roce 2002 se zájemci o exkurzi museli objednávat, respektováni byli jen zájemci o historii, studenti humanitních škol se zaměřením na studium historie nebo žáci a studenti historických seminářů, případně další se stejným zaměřením. Přes snahy o omezení se v roce 2002 uskutečnilo 58 exkurzí v Archivním areálu a řada dalších na pracovišti 1. oddělení. Zájem byl stále velký, na Den otevřených dveří přišlo 28. září v roce 2002 téměř sedm tisíc návštěvníků. Od roku 2003 se počet exkurzí snižuje, ne snad proto, že by bylo méně zájemců, ale prostě není možné je všechny uspokojit.
«předchozí strana 1 2 3 4