Webová výstava ::: Doba vlády Karla IV. a jeho rodiny v archivních dokumentech :::


Informace o výstavě


Předmluva k webové expozici


Na jaře 2006 se ve výstavním sále Národního archivu uskutečnila výstava archivních dokumentů pod názvem "Doba vlády Karla IV. a jeho rodiny ve vybraných archivních dokumentech", kterou připravil Národní archiv ve spolupráci se Státním okresním archivem Jihlava. Po skončení výstavy bylo rozhodnuto zpřístupnit veřejnosti vybranou část vystavených exponátů (publikovaných v katalogu) v digitalizované formě prostřednictví webových stránek Národního archivu. Trvalá webová expozice vybraných exponátů tedy vychází z tištěného katalogu výstavy, respektuje také jeho členění a podobně jako katalog obsahuje popisy všech exponátů a připojené komentáře autorů výstavy a katalogu.

Digitalizované reprodukce vystavených archiválií jsou zpřístupněny prostřednictvím aplikace Zoomify, vyvinuté ve Spojených státech amerických firmou Zoomify, Inc. Aplikace je založena na technologii Flash a vyžaduje proto, aby počítač a prohlížeč uživatele užití této technologie podporovaly. Uživatelé počítačů a prohlížečů, které nejsou vybaveny příslušnou komponentou (plug-inem) k přehrávání flashových souborů, jej mohou stáhnout a nainstalovat z webového serveru společnosti Adobe Systems, Inc.

Aplikace je určena pouze k prohlížení vystavených exponátů a nedisponuje funkcí pro ukládání nebo tisk dokumentů. Všichni uživatelé mohou vystavené digitální reprodukce archiválií užívat jen ke své osobní potřebě, v případě zájmu o jejich publikování jsou pak povinni archivu zaplatit reprodukční poplatek. Současně jsou povinni vypořádat případná autorská práva a práva související.



Úvodní slovo (z tištěného katalogu výstavy)


Prezentace hmotných artefaktů z doby panování lucemburské dynastie v českých zemích se dá s troškou nadsázky nazvat "sázkou na jistotu". "Skutečné dějiny", výsledky vědeckého zkoumání minulosti a myšlení běžné soudobé populace o nich jsou sice rozdílné záležitosti, ale vzájemně se ovlivňují a propojují. Formování, posilování kolektivní identity nachází právě v tomto období, zejména v čase vlády císaře a krále Karla IV., jeden z nejvydatnějších zdrojů. Součástí dlouhodobě se utvářejícího, společnou minulostí daného, teritoriálně ukotveného lidského společenství jsme všichni: historici-profesionálové, milovníci minulosti i ti, co se dobu krátce či dávno uplynulou snaží vytěsnit ze svého vědomí. Lucemburkové jsou v myšlenkových stereotypech běžné populace pevně usazeni a běda každému, kdo by se příliš radikálně pokusil zažité nazírání pozměnit. Jsou součástí našeho "Já". Kdykoliv jsme ochotni tento jeden z našich prastarých kořenů obdivovat. Milujeme "našeho" otce vlasti za to, jak nám svými činy až dosud mohutně povzbuzuje sebevědomí, okouzlují nás přenádherné deskové obrazy, krásné madony, kostely, katedrály, výpravné rukopisy s mnoha iluminacemi a další výsledky cílevědomé lidské činnosti. Historici a zejména filosofové dějin nás nenutí zaujímat zásadní světonázorové postoje v nazírání období ohraničeného vládou Jana Lucemburského a Karla IV. Protiklady a střety, vnášející rozruch do našich myslí, přicházejí až s dalšími reprezentanty vládnoucího rodu a s interpretací významného fenoménu první poloviny 14. století - husitství.

Velkolepá výstava "Hradu", orientovaná především kulturněhistoricky vzhledem k jejím prvotním newyorkským konzumentům v roce 2005, nám umožňuje prožít jaro 2006 zcela ve znamení Lucemburků! Délka a náročnost takovýchto podniků nedovoluje současně předvést v plné míře veřejnosti i zhmotnělé výsledky diplomatické činnosti a domácí vládní politiky oněch vladařů či dobové rukopisné skvosty. Proto pouze krátce, tak jak je obvyklé u ryze archivních výstav, se v podobě doprovodné akce vystavují skvosty nejvzácnější z bohatých fondů Národního archivu a Státního okresního archivu Jihlava, organizační součásti Moravského zemského archivu. Jedná se o primární prameny k dějinám českého státu i o obrazové ztvárnění historických sídel spjatých s lucemburskými králi v průřezu několika dalších staletí. Pojetí výstavy se nese v duchu již několikaleté tradice. V decentním výtvarném pojetí necháváme působit jednotlivé výjimečné exponáty, jež v symbolické zkratce a informační zhuštěnosti apelují na historické povědomí návštěvníka a vyvolávají silné, s osudem vlastního státu, země, či širšího společenství ztotožňující se rezonance.


PhDr. Eva Drašarová, CSc., ředitelka Národního archivu




K výstavě a katalogu (z tištěného katalogu výstavy)


Výstavu archiválií "Doba vlády Karla IV. a jeho rodiny ve vybraných archivních dokumentech" připravil Národní archiv ve spolupráci s Moravským zemským archivem v Brně - Státním okresním archivem Jihlava. Je zaměřena především na období vlády Karla IV. (1346 - 1378) a Václava IV. (1378 - 1419) a programově navazuje na předchozí výstavní akce Národního archivu realizované v Archivním areálu Chodovec od roku 2001. Současně se jedná o jednu z doprovodných akcí k ústřední výstavě s názvem "Karel IV. - císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády posledních Lucemburků. 1347 - 1437", pořádané v prostorách Pražského hradu od 16. února do 21. května 2006. Tato rozsáhlá expozice, jež měla premiéru v roce 2005 v Metropolitan Museum of Art v New Yorku, zpřístupňuje české i evropské veřejnosti především výtvarná díla a předměty uměleckého řemesla z veřejných i soukromých sbírek USA a České republiky. Z rozhodnutí organizátorů výstavní akce jsou archivní památky prezentovány odděleně od ostatních exponátů ve výstavním sále Národního archivu.

Tento přístup k vystavení většího počtu cenných a převážně středověkých písemností mimo hlavní expozici, ve speciálním, klimatizovaném výstavním sále, má své opodstatnění. Historické archivní prameny úřední povahy mají totiž v expozicích muzejního (galerijního) typu, jako je ústřední výstava na Pražském hradě, vždy jen charakter doplňku a návštěvníci si proto jejich přítomnost často ani neuvědomí. Středověké a raně novověké archivní památky nemohou přímo oslovit zájemce svým obsahem, neboť jejich písmo i jazyk jsou pro neškolené publikum nesrozumitelné. Přítomností vizuálně přitažlivějších exponátů - např. soch a obrazů - je rovněž oslaben i psychologicky závažný efekt přímého setkání návštěvníka s originálem významné listiny či rukopisu. Pro veřejnou prezentaci archiválií jsou určující mikroklimatické podmínky ve výstavních prostorách. Písemnosti mají podstatně větší citlivost na sluneční světlo a změny vlhkosti a teploty, než je tomu u exponátů z odolnějších materiálů, a proto mohou být zpřístupněny pouze v místnostech s regulovaným mikroklimatem a jen po krátkou dobu. Samostatné archivní výstavy s historicky cennými originály však nemusí mít u širší veřejnosti úspěch. Pokud je prezentován velký počet archiválií - především listin, spisového materiálu a úředních knih a výstava nemá úzce regionální náplň - hrozí postupná ztráta návštěvníkova zájmu v důsledku přesycení ze stále se opakujících a vnějškově si velmi podobných exponátů. Současná výstava archivních dokumentů se proto nesnaží o jakousi historickou dimenzi k ústřední expozici na Pražském hradě, tedy o postižení problematiky vnitřní a zahraniční politiky Karla IV. a Václava IV., případně i Zikmunda Lucemburského, nebo vývoje českého státu pod jejich vládou. Je koncipována tak, aby se svým charakterem - výběrem exponátů a zdůrazněním některých atraktivních jednotlivostí - přiblížila kulturně a uměleckohistoricky zaměřené hlavní expozici. Jejím cílem je předvést co nejširší veřejnosti vybrané, historicky významné a současně vzhledově přitažlivé ukázky z velkého archivního bohatství Národního archivu z uvedeného období.

Výstava je členěna podle charakteru, historického původu a stáří prezentovaných archiválií na dvě základní části, jež na sebe plynule navazují. V první z nich je soustředěn vybraný soubor unikátních středověkých památek, mimořádně závažných z hlediska historického, kulturního i uměleckého. Druhá část je věnována ikonografii několika architektur základního významu vzniklých za vlády Lucemburské dynastie. Toto pojetí dodává expozici jistou dynamiku, zdůrazňuje velkou hodnotu zpřístupněných středověkých archiválií a tím pomáhá zvýšit diváckou přitažlivost celku.

První části, a současně celé výstavě, dominuje deset listin z archivního fondu "Archiv České koruny", který je národní kulturní památkou. Jádro fondu tvoří středověký listinný archiv českých panovníků a českého státu, který se stal z rozhodnutí Karla IV. součástí oficiálního státního pokladu. Vystavené listiny mají přímý vztah k osobnosti svého vydavatele i příjemce - Karla, římského a českého krále a od roku 1355 i císaře - a v symbolickém výběru dokumentují jeho vnitřní i zahraniční politiku, přičemž tento nevelký soubor dodává výstavě určitý historický rozměr. Protože Národní archiv rovněž pečuje o řadu archivních fondů církevní provenience, obsahujících listinné celky vzniklé ve středověku, tvoří jejich ukázky další soubor první části výstavy. Nejsou však zdůrazněny samotné listiny, většinou nepříliš významného obsahu, ale k nim přivěšené pečeti - často vynikající ukázky uměleckého řemesla své doby (Některé z pečetí jsou pro názornost doplněny fotografickou zvětšeninou.) Výběr pečetí se řídil nikoliv hlediskem uměleckým, ale opět historickým. Takto jsou připomenuti rodiče Karla IV., Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna, i jeho vládnoucí synové Václav IV. a Zikmund. Kromě nich jsou zde předvedeny i ukázky pečetí velkých církevních osobností, Karlových rádců - mimo jiné pražských arcibiskupů Arnošta z Pardubic a Jana Očka z Vlašimi nebo kancléře a litomyšlského biskupa Jana ze Středy. Kromě několika rukopisů z dalších archivních fondů, uložených v Národním archivu, je zpřístupněn i unikátní celek čtyř bronzových typářů (pečetidel) vyšehradské kapituly, pocházejících ze 13., 14. a 16. století.

Skutečnou ozdobou celé výstavy jsou dva nádherně iluminované rukopisy: exemplář Zbraslavské kroniky, dokončený k roku 1393 v cisterciáckém klášteře v Sedlci u Kutné Hory, a Gelnhausenův kodex, právní sborník sestavený na počátku 15. století v jihlavské městské kanceláři. Oba rukopisné skvosty zapůjčil ze svých archivních fondů Státní okresní archiv Jihlava.

Druhá část výstavy pak návštěvníkovi přibližuje - na základě obrazového materiálu z 18. až počátku 20. století - čtyři lokality úzce spjaté s období vlády Karla IV. a Václava IV. Jedná se o katedrálu sv. Víta na Pražském hradě, hrad Karlštejn, vysoký chór chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně navržený Petrem Parléřem a tzv. Vlašský dvůr v Kutné Hoře. Ve vystaveném souboru archiválií pocházejících z různých fondů a sbírek Národního archivu jsou zastoupeny kresby, grafické listy, plány architektů Josefa Mockera, Františka Schmoranze a Ludvíka Láblera i originály starých fotografií zachycujících původní stav objektů před restaurací.

Uspořádání katalogu vychází z členění výstavy a publikace je rozdělena do šesti oddílů, které obsahují údaje o exponátech z Národního archivu a Státního okresního archivu Jihlava včetně obrazové dokumentace. Jednotlivé oddíly katalogu jsou volně seřazeny podle historického významu a charakteru exponátů, doby jejich vzniku i místa současného uložení. Katalog uzavírá informace věnovaná péči Národního archivu o písemné památky, zvláště ty, jež pocházejí ze středověku. V katalogu je kladen zvláštní důraz na bohatý obrazový doprovod a každý jeho oddíl je vždy uvozen stručným souhrnným komentářem. Katalogová hesla obsahují, až na výjimky, pouze základní údaje.


PhDr. Denko Čumlivski, autor výstavy a katalogu




Archiv České koruny. Součást státního pokladu Karla IV.


Archiv České koruny s písemnostmi z let 1158 až 1935 je nejcennějším historickým archivním fondem České republiky. Jeho kmenové jádro tvoří listiny z 12. až počátku 17. století, jejichž příjemci byli čeští panovníci a později také české stavy, tedy držitelé státní moci. V evropském středověku tvořily vybrané listiny závažného právního a majetkového obsahu součást pokladu svého držitele. Stejně tomu bylo s archivem českých panovníků, jehož počátky sahají do raného středověku (nejstarší listina je z roku 1158). Zpráva z roku 1279 ukazuje, že přemyslovský královský poklad s listinami se nacházel v sakristii románské katedrály sv. Víta na Pražském hradě - tedy pod přímou ochranou sv. Václava a dalších světců - společně s pokladem pražské kapituly. Za Karla IV., asi v 50. letech 14. století, došlo z praktických politických, právních a majetkových důvodů k zásadní změně v organizaci a pojetí archivu. Iniciátorem byl nepochybně sám Karel, patrně inspirován organizací a uložením francouzského státního archivu - pokladu. Celkové zajištění náročné archivní práce svěřil panovník pravděpodobně biskupu Janovi ze Středy, svému kancléři (1353 - 1374), představenému spojené říšské a české kanceláře. Karel ustanovil také prvního státního archiváře, udělil mu instrukce a poskytl stálý plat. Došlo k novému uspořádání listin podle určitého systému a v kanceláři vznikly první kopiáře archivu s opisy vybraných listin. V rámci státoprávních změn souvisejících s dotvořením instituce České koruny zahrnující všechna území a lokality, jimž vládl český král, přisoudil Karel IV. tomuto listinnému souboru, do té doby součásti panovnického pokladu, postavení státního archivu. Listiny (privilegia) tvořily mimořádně významnou složku oficiálního státního pokladu českého krále, Českého království (jádra korunních zemí) a České koruny (1358 thesaurus regni et coronae). Hlavní součástí pokladu byla česká královská koruna, která tehdy obsahovala trn z koruny "Krále králů" - Krista, konkrétní symbol státoprávní instituce České koruny. Poklad by svěřen do přímé ochrany sv. Václava a uložen při Svatováclavské kapli v nově budované gotické katedrále sv. Víta. Koruna zdobila světcovu hlavu (lebku). Archiv se nacházel v nové sakristii (sacristia nova desuper) umístěné nad jižní předsíní katedrály, stavebně dokončené roku 1367.


Literatura: R. Koss (z pozůstalosti upravil O. Bauer), Archiv koruny České I. Dějiny archivu, Praha 1939; L. Matušková, Menší kopiář archivu koruny České. Sborník archivních prací 2, 1991, s. 357 - 416; J. Kollmann, Dějiny ústředního archivu Českého státu, Praha 1992, s. 9 - 14; A. Pazderová a kol., Státní ústřední archiv v Praze. Průvodce po archivních fondech a sbírkách, I./1, Praha 1997.


Denko Čumlivski




Unikáty českých středověkých archivů a registratur


Národní archiv pečuje o řadu fondů obsahujících více či méně početné celky středověkých písemností vzniklých do roku 1526. Jedná se zejména o archivní fondy církevní provenience - historické archivy některých světských institucí katolické církve a početné fondy řeholních institucí. Tyto fondy jsou majetkem svých původců a Národní archiv je spravuje na základě uzavřených depozitních smluv s výjimkou Archivu českých klášterů zrušených za Josefa II., jenž je státním vlastnictvím. Výstava zpřístupňuje vybrané ukázky z tohoto velkého archivního bohatství, jež se vztahují k lucemburskému období. Soubor vybraných církevních archiválií doplňuje ukázka z archivního fondu Desky dvorské. Prezentované listiny svým obsahem většinou dokládají běžné záležitosti příslušných klášterů a kapitul - placení papežských desátků, pronájem pozemků, spory o platy - jejich výběr se však řídil podle pečetí nejvýznamnějších osobností lucemburské éry, jimiž jsou opatřeny. Například listina ze 13. září 1330 vydaná na Vyšehradě, v níž královna Eliška, matka Karla IV., činí odkaz vyšehradské kapitule, je zpečetěna unikátní majestátní pečení královny, která o několik dní později, 28. září, zemřela v domě svého nevlastního bratra Jana, řečeného Volek, vyšehradského probošta (1319 - 1334). Rovněž je zpřístupněna pečeť tohoto Karlova strýce a stoupence z doby, kdy byl olomouckým biskupem (1334-1351). Biskup Jan, zdůrazňující v pečetním obraze svůj královský původ, užil i na této pečeti osobní znak. Ten se také vyskytuje na relikviáři s trnem z Kristovy koruny, který biskup patrně věnoval klášteru benediktinek v Pustiměři. Tento relikviář, dnes uložený v Baltimore, Walter- Art Gallery v USA, lze najít mezi exponáty ústřední výstavy na Pražském hradě. Z ikonografického hlediska jsou mimořádně cenné exempláře nejstarších pečetí dvou církevních institucí založených Karlem - kapituly Všech svatých na Pražském hradě (1339) a kláštera augustiniánů-kanovníků na Novém Městě pražském (1350) - s postavou klečícího fundátora. Pečetí a relačně-konceptními poznámkami na listinách je naznačena činnost biskupa Jana ze Středy, kancléře Karlovy panovnické kanceláře (1353-1374). Kvatern desk dvorských se zápisy z let 1411 - 1454 připomíná další královskou instituci - dvorský soud. Následují pečeti velkých arcibiskupů 2. poloviny 14. století - Arnošta z Pardubic (1344 - 1364), Jana Očka z Vlašimi (1364 - 1378) a Jana z Jenštejna (1379 - 1396). Vystavený soubor pečetidel vyšehradské kapituly ze 13., 14. a 16. století představuje jedinečný celek, jaký se u žádné jiné české středověké církevní instituce nedochoval. Výběr uzavírá pergamenový rukopis statut koleje královny Hedviky pražské univerzity pořízený po roce 1414. Autorem statut by snad mohl být Mistr Jan Hus.


Literatura: A. Pazderová a kol., Státní ústřední archiv v Praze. Průvodce po archivních fondech a sbírkách I/2, Praha 2000, s. 149 - 152; I/3, Praha 2005, s. 5 - 80, 88 - 194.


Denko Čumlivski




Rukopis Zbraslavské kroniky ze Státního okresního archivu Jihlava


Zbraslavská kronika (Chronicon Aulae Reginae) náleží k vrcholným historickým a literárním dílům českého předhusitského středověku. Kronika vznikla v první třetině 14. století v cisterciáckém klášteře na Zbraslavi (Aula Regia, Síň královská) u Prahy, založeném králem Václavem II roku 1292 a osazeném mnichy z kláštera téhož řádu v Sedlci u Kutné Hory. Autory díla jsou dva opati: Ota, a po je smrti Petr ze Žitavy. Petrovou zásluhou získala do té doby úzce pojatá klášterní kronika, zaměřená na osobu královského zakladatele, podobu široce založeného letopisného díla psaného s velkým nadhledem a literárním nadáním. Petr Žitavský byl nejen mimořádně informovaným pozorovatelem a glosátorem aktuálního dění, ale také účastníkem závažných politických událostí v českých zemích i v zahraničí. Proto má Zbraslavská kronika značný význam i ve středoevropském měřítku. Dílo členěné do tří knih zahrnuje dobu přibližně od roku 1278 (s pojednáním o starších událostech za panování Přemysla Otakara II.) do roku 1338. Zachycuje mimo jiné vládu prvního Lucemburka na českém trůnu - krále Jana, věnuje značnou pozornost královně Elišce Přemyslovně a také počátkům působení jejich syna, mladého Karla, pozdějšího krále a císaře.

Jihlavský rukopis Zbraslavské kroniky je jediným v úplnosti dochovaných a současně nákladně provedeným a vyzdobeným rukopisem tohoto díla. Vznikl v cisterciáckém klášteře v Sedlci u Kutné Hory, dokončen byl k roku 1393. Tvořil součást klášterní knihovny a spolu s ní a s pokladem byl na počátku husitské revoluce evakuován do Jihlavy, kde už zůstal. Text rukopisu je patrně dílem dvou písařů (jeden z nich uvedl své jméno - Petr Bracha /Bewchil/ z Krakova). Čítá 185 pergamenových listů (fólií) popsaných velkým knižním písmem a je opatřen prkénkovými deskami potaženými světlou kůží, s mosaznými nárožníky a puklicemi. Rukopis je znám i širší veřejnosti především dvěma celostránkovými kresbami se stojícími postavami tří posledních přemyslovských králů (fol. 6r) a tří prvních panovníků z lucemburské dynastie a jejich manželek (fol. 6v). Začátek textu kroniky pak zdobí velká iniciála R (fol. 1v) s králem Václavem II. v majestátu.


Literatura: F. Hoffmann, Soupis rukopisů Státního okresního archivu v Jihlavě, Jihlava 2001, č. 10, s. 30 - 36.


Helena Nedbalová




Gelnhausenův kodex ze Státního okresního archivu Jihlava


Právní sborník A Jana z Gelnhausenu (Gelnhausenův kodex, Codex iuris privilegiati nec non Comunis civitatis Iglaviae) z počátku 15. století je nejvýznamnějším reprezentantem jihlavských knih městského zákonodárství. Odráží se v něm jedinečné postavení Jihlavy, která zaujímala ve středověku v právní oblasti jako vrcholná instituce horního práva pro české země i jako odvolací instituce v rozsáhlé oblasti městského práva. Obsahem kodexu, nazvaném podle jeho tvůrce, je sbírka privilegií, statutů a nálezů jihlavského městského a horního práva. Hodnotu sbírky garantuje i sama osobnost autora - notáře Jana z Gelnhausenu, významného středověkého právníka, co do působnosti doloženého nejen v několika městech, ale i ve službách panovníka a nejvyšších církevních kruhů.

Obsahovou stránkou kodexu, sestaveného v letech 1400 - 1408 v jihlavské městské kanceláři, tvoří zmíněné právní sentence a opisy privilegií, jež Jihlava obdržela od českých králů a moravských markrabat počínaje Václavem I. až po Jošta. Především jde o velké privilegium vydané Václavem I. a jeho synem, markrabětem Přemyslem Otakarem, patrně roku 1249. Listina tvoří základní kámen jihlavského městského a horního práva, významem přesahujícího hranice českého státu. Dále je to 21 městských privilegií vydaných Přemyslem Otakarem II., Janem Lucemburským, Karlem IV. a markrabaty Janem Jindřichem a Joštem z let 1269 - 1392. Původní latinsky psané listiny jsou opsány a přeloženy do němčiny. V nepatrné míře se objevuje i český text. Rukopis charakterizuje velké knižní písmo - kaligrafická textura. Kromě Gelnhausenova autografu jsou určeny ještě dvě písařské ruce (Michala z Jihlavy a Jana z Višňové /?/).

Kodex čítá 187 pergamenových listů (fólií) a je bohatě iluminován. Vazbu tvoří dřevěné desky potažené tmavočervenou safiánovou kůží, s mosaznými nárožníky a terči. Výzdoba rukopisu je prací minimálně dvou iluminátorů. V úvodu každého opsaného privilegia je umístěna barevná miniatura s příslušným panovníkem. Jedná se vlastně o malou galerii vyobrazení českých králů a moravských markrabat, od Václava I. po Jošta. Panovníci jsou zachyceni v majestátní podobě s atributy moci nebo ve zbroji, sedící na koni (stejně jako na pečetích). Z Lucemburků je to král Jan (fol. 49v), mladý Karel jako markrabě moravský (fol. 53r), Karel IV. (fol. 54v, 56r, 58v) a markrabata Jan Jindřich (fol. 60r) a Jošt (fol. 63r, 65r). Také zde nachází nejstarší zobrazení jihlavského městského znaku (fol. 9r, 22r, 68r). V celostránkové iluminaci je pod scénou Ukřižování zachycena přísaha jihlavských konšelů (fol. 21v).


Literatura: F. Hoffmann, Soupis rukopisů Státního okresního archivu v Jihlavě, Jihlava 2001, č. 2, 8 - 14.


Helena Nedbalová




Rukopis Pulkavovy kroniky z Národního archivu


Kronika Přibíka Pulkavy z Radenína je jednou z několika kronik doby Karla IV. Vznikla jako svod starších českých kronik přímo na panovníkův popud, s časovým rozsahem od legendárního příchodu praotce Čecha po dobu Karlovu. Rukopis, který vlastní Národní archiv, není jen českou verzí latinské kroniky (český překlad vznikl ještě za vlády Karla IV.ú, ale velmi zajímavou pozdní variantou, která je doplněna mnoha vsuvkami například z Dalimilovy kroniky (rovněž z jejích pozdních verzí), texty listin a dalšími dodatky. Tento text Pulkavovy kroniky se ustálil v 16. století a z literárního hlediska je cenný tím, že je bezprostředním předstupněm Kroniky české Václava Hájka z Libočan, respektive jejím hlavním pramenem. Rukopis je vyzdoben četnými miniaturami zachycujícími česká knížata a krále počínaje Krokem, Libuší a Přemyslem Oráčem a konče Ferdinandem I., včetně Karla IV (fol. 75r) a Václava IV. (fol. 14r). Ačkoliv řada českých panovníků není zcela úplná, jde o mimořádně cenný ikonografický pramen (jedná se o vzdálený ohlas jinak nezachované galerie deskových obrazů českých panovníků, která vznikla na Pražském hradě za Jagellovců, ale shořela při požáru roku 1541). Z toho, že kronika sahá až do roku 1526, je zřejmé, že nemůže jít jen o text Pulkavovy kroniky, která končila dobou Jana Lucemburského. Druhá část rukopisu je jeden z textů Starých letopisů českých (varianta textu H s dodatkem textu N).

Samotný rukopis je velmi zajímavým dokladem historismu české šlechty počátku 17. století. Nejedná se pouze o prostý opis, ale o jakousi "faksimili" staršího renesančního rukopisu - přibližně z doby kolem roku 1530 - Pulkavovy kroniky z knihovny minsterberského knížete Karla staršího (1476 - 1536), kterou nechal pořídit roku 1607 jeho vnuk Karel II. (1546 - 1617) jako reprezentační dar pro svého švagra Adama z Valdštejna, císařského hofmistra. Malíř miniatur se pokusil poměrně úspěšně okopírovat renesanční miniatury. Písařem bylo použito i poněkud archaické písmo. Jen kresby některých iniciál, zcela podle vzoru iniciál soudobého knihtisku, prozrazují dobu vzniku, spolu s věnovacím zápisem z roku 1607. Toto věnování je psáno německy (tehdejší generace Minsterberků se již poněmčila), ale kronika je psána krásnou češtinou. Vazba rukopisu je potažena červeným sametem a doplněna původními ozdobnými pozlacenými terči v podobě znaků, nárožníky a sponami. Mezi rukopisy Národního archivu se tato Pulkavova kronika dostala z Vídně v rámci archivní úmluvy Československa s Rakouskem z roku 1920.


Libor Gottfried




Katedrála sv. Víta, Karlštejn, chrám sv. Bartoloměje v Kolíně, Vlašský dvůr v Kutné Hoře.


Katedrála sv. Víta na Pražském hradě, s kaplí sv. Václava, je hlavní svatyní českého státu. Základní kámen ke gotické katedrále byl položen 21. 11. 1344, stavbu však zastavila roku 1419 husitská revoluce. Vzhledem k tomu, že archivní fondy a sbírky související s dějinami, restaurováním a dostavbou chrámu se nacházejí v Archivu Pražského hradu, má ikonografický materiál k této lokalitě uložený v Národním archivu spíše okrajový význam.

Hrad Karlštejn představuje - spolu s katedrálou - nejvýznamnější stavbu úzce spojenou s osobností Karla IV. Karlštejn, založený asi roku 1348, názorně vyjadřuje svou hierarchicky odstupňovanou architekturou a interiéry - zvláště pak dobře dochovanými svatyněmi - Karlovu státně-dynastickou ideologii, jeho duchovní rozměr a politické snahy i cíle jakožto panovníka Svaté říše římské a zemí České koruny. Národní archiv vlastní dva unikátní nejstarší celkové pohledy na hrad - kresby pořízené roku 1720 - a spravuje také početný soubor barevných kreseb, zachycujících prakticky všechny dochované zdejší nástěnné a deskové malby. Jejich autorem je Antonín Dobroslav Výšek (1809 - 1878), amatérský kreslíř a penzionovaný oficiál vrchního zemského soudu. Kresby vznikly pravděpodobně někdy po roce 1865, kdy Výšek zveřejnil výzvu k záchraně karlštejnských maleb, a před rokem 1873, kdy na ně upozornila Císařsko-královská ústřední komise pro zachování stavebních památek ve Vídni Zemský výbor v Praze, který je pak roku 1874 zakoupil.

Vysoký chór chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně, postaveném ve 2. polovině 13. století, navržený Petrem Parlérem a založený 20. 1. 1360, má značný význam ve vývoji sakrální architektury, neboť Parléř svým pojetím již směřoval k pozdněgotickému výrazu. Patronátní právo ke kostelu měl český král. Nový chór vysvěcený roku 1378, avšak dokončovaný do roku 1401, manifestoval přední místo Kolína mezi královskými městy, reprezentoval významné kolínské patricijské rodiny a by i výzvou sousední Kutné Hoře. Národní archiv uchovává soubor původních plánů architekta Josefa Rockera, zachycujících stav chrámu před opravou i vývoj názorů na jeho obnovu, z let 1881, 1887 a 1898.

Tak zvaný Vlašský dvůr v Kutné Hoře, evropsky významném středisku dolování stříbra, vznikl z rozhodnutí Václava II. koncem 13. století. Plnil funkci mincovny a královského sídla. Václav IV. zde v letech 1390 - 1400 nechal postavit dvoupatrový palác s velkou síní a přilehlou kaplí. Vlašský dvůr se stal jednou z hlavních rezidencí tohoto krále, a také - zvláště za 1. a 2. křížové výpravy proti husitům - jeho bratra Zikmunda. Plány na restaurování objektu od architektů Františka Schmoranze a Ludvíka Láblera, uložené v Národním archivu, zachycují mimo jiné stav Václavova paláce a kaple před obnovou. Návrhy doplňují fotografie dokumentující podobu lokality před zahájením restaurátorských prací, vedených Láblerem od roku 1893, v jejich průběhu a rovněž v roce 1898, kdy byly ukončeny.


Denko Čumlivski