Pozor! Nacházíte se v archivu starých webových stránek Národního archivu. Aktuálnost informací ani validita zdrojového kódu nejsou zaručeny! Pro přístup k aktuálním webovým stránkám Národního archivu klikněte sem.

	Státní ústřední archiv v Praze	Úvodní stránka SÚA Rejstřík stránek SÚA Výroční zprávy SÚA
Itálie - Florencie, 22.11 - 29.11.2002 PhMr. Bronislava Bacílková, Ing. Hana Paulusová

Restaurátorská pracoviště Státního archivu a Národní knihovny ve Florencii

Zkušenosti se zpracováním archivních a knižních fondů zasažených povodní, konzultace způsobu usušení a konzervace různých druhů papíru s ohledem na jejich specifika
V souvislosti s řešením grantového úkolu "Ochrana archivních materiálů před živelními pohromami v síti archivů České republiky” byla pro tento rok plánovaná návštěva pracovišť, které mají zkušenosti se záchranou a ošetřením archivního materiálu po povodni. Potřeba konzultací se zkušenými restaurátory získala na aktuálnosti po srpnových povodních.
Florencii postihla povodeň po rozvodnění řeky Arno v roce 1966. Byly postiženy obě významné instituce - Státní archiv i Národní centrální knihovna a řada cenných rukopisů zmizela v nánosech bláta. Do Florencie se sjeli dobrovolníci z celého světa, aby pomohli se záchrannými pracemi. Byli to vesměs mladí lidé, kterým se říkalo "andělé bahna”. Současní restaurátoři v archivu i knihovně jsou již jejich následníky.
Státní archiv původně sídlil v paláci Uffizi a v roce 1989 přesídlil do nové budovy. Budova je rozdělena na dvě části - provozní a depotní. Je účelně uspořádána a nabízí běžné služby veřejnosti. Ředitelkou archivu je dr. Rosalia Manno Tolu, která nás srdečně přivítala a předala do péče vedoucímu restaurátorského oddělení dr. Pieru Marchimu. Restaurátorské pracoviště je umístěno v prostorné místnosti s galerií, kde bylo v minulosti zaměstnáno 20 restaurátorů. Dnes je jich méně (asi 10) z důvodu nedostatku finančních prostředků. Vybavení pracoviště je poměrně skromné. Metody restaurování i konzervace jsou doporučovány z "Centro di fotoriproduzione legatoria e restauro degli archivi di stato” v Římě. Toto centrum řídí dezinfekční a konzervátorské práce v jednotlivých archivech a vykonává rovněž odborný dohled. Doporučené metody jsou pro restaurátorská pracoviště závazné a nemělo tedy smysl o nich diskutovat.
V malé laboratoři se připravuje vodný roztok hydrogenuhličitanu vápenatého na odkyselování dokumentů. Původně používaný vodný roztok hydroxidu vápenatého pro odkyselení byl vyřazen, protože vysoká alkalita poškozovala železogalové inkousty. Překvapilo nás, že dokumenty zůstávají ponořené v roztoku po dobu až tří hodin. Konzervátoři tvrdí, že v kratším čase nedojde k úplnému odkyselení. Samozřejmě je pro volbu délky namočení rozhodující kvalita papíru. Zajímavé je, že písemné materiály archivu údajně nejsou příliš kyselé ( pH ? 5).
Se sušením zatopených dokumentů mají bohaté zkušenosti. Po povodni v roce 1966 nebylo známé zmrazování a proto bylo nutné usušit knihy i aktový materiál co nejdříve. Využily se tehdy všechny nabízené možnosti. Příkladem mohou být sušárny tabáku, různé keramické pece i pece na pálení cihel apod. Brzy se však zjistilo, že zvýšená teplota způsobuje řadu problémů. Zatopené knihy byly většinou opatřeny koženými vazbami, které nebylo možné za zvýšené teploty vysoušet vzhledem k značnému smrštění. Z knižních bloků se stávaly zcementované "cihličky”, protože byly knihy sušeny bez možnosti prolistování. Největší potíže při sušení byly s knihami, které ležely delší dobu ve vodě (až týden). Pergamenové knihy byly zželatinované, byly transparentní a smrštěné. V těchto případech ani konzervační zásah neposkytl příliš dobrý výsledek. Dalším problémem byl pauzovací papír, který se po usušení za zvýšené teploty drolil jako piškot. Z těchto pochopitelných důvodů byla dána přednost metodě sušení za běžné okolní teploty s cirkulací vzduchu. Bylo zjištěno, že pokud je zajištěno dostatečně silné proudění vzduchu, dojde jednak k urychlení procesu sušení, jednak k přirozenému potlačení růstu plísní. Pokud přece jen k nárůstu plísní došlo, byly použity dezinfekční prostředky, které byly v tehdejší době dostupné. Knihy se dále prokládaly savými papíry (osvědčily se hygienické ručníky, filtrační papíry apod.). Knihy se během sušení rozlistovávaly, stavěly na spodní či horní hranu rozevřeny do vějíře. Výsledky byly velmi uspokojivé, za přednost je považována snadná kontrola sušeného materiálu.
V archivní budově je dodnes vyčleněno jedno patro, kde jsou uložené materiály zasažené povodní a vysušené a čekají na zrestaurování. Restaurování těchto fondů se provádí podle potřeby a je nesystematické. V zatopených fondech neměl archiv žádný aktový materiál, starší spisy byly běžně vázány do knižních bloků a opatřeny pergamenovou nebo koženou vazbou. S novodobým aktovým materiálem tudíž nemají zkušenosti. Při restaurování je za základní krok považováno vyprání papíru v demineralizované vodě při teplotě 30 - 40°C. Poškozené a zdeformované lepenkové desky se nahrazují novými.
V Itálii dochází často k lokálním povodním a je zde již zaběhnuta řada firem, které mají zkušenosti se sušením knihovních i archivních fondů. Dle názoru restaurátorů by nebyl problém je požádat o spolupráci.
Během naší návštěvy probíhaly přípravy na oslavy 150 let založení archivu. Měly jsme tedy příležitost si prohlédnout výstavní sál a instalaci výstavy. Získaly jsme základní informace o výstavních podmínkách a parametrech výstavního sálu. Výstavní prostor zaujímá 830 m2 a je tvořen dvěma sály, které lze spojit v jeden. Prostor je členitý, vybaven klimatizací a zajištěn detektory požáru a pohybu osob. Depozitáře i výstavní prostory jsou vybaveny automatickým systémem hašení, který používá jako hasební prostředek plyn halon. Monitorování všech místností je svedeno do vrátnice, kde provádí ostraha objektu kontrolu prakticky nepřetržitě. Osvětlení výstavních prostor je zajištěno umělými zdroji světla a nepřímým slunečním zářením. Intenzita osvětlení je regulována a je udržována na 50 luxech. Výstavní vitriny jsou uzamykatelné, opatřené studeným umělým světlem o intenzitě 50 luxů a alarmem proti cizímu vniknutí (viz obrazová dokumentace).

Restaurátorské pracoviště Národní centrální knihovny ve Florencii je umístěno mimo hlavní budovu v klášterních prostorách na Piazza S. Ambrogio. Pracoviště zde má více pohodlí a místa nežli v původních prostorách. Vedením oddělení je pověřena Gisella Guarti, jejím zástupcem je Alessandro Sidoti. Oba nás velmi srdečně přivítali a věnovali se nám s pochopením. Národní knihovna měla v roce 1966 zatopeno asi 1 milion svazků, z toho 60 tisíc velkých formátů a 40 tisíc vzácných knih malých formátů. Nejdříve se musely usušit inventáře, aby se zjistily škody a vypracoval systém záchranných prací. Na operace sušení a vodného čištění bylo v knihovně původně zaměstnáno 120 lidí, dnes z finančních důvodů je zde pouze 15 lidí. Restaurátorské pracoviště má dosud nezrestaurované svazky umístěny v přilehlém klimatizovaném depozitáři. Odtud se knihy postupně berou k restaurování. Někteří restaurátoři zpracovávají výhradně jen tento fond formou jakési pracovní linky.
Po povodni v roce 1966 se hledaly optimální metody sušení. Využití tepelných metod s sebou tehdy přineslo opálené kraje svazků a případně i zpečené knihy, které se již nedaly otevřít. Dalším problémem byly knižní vazby, které vyšší teplotu vůbec nesnášely. Proto se přistoupilo k oddělení knižní vazby od knižního bloku a separované sušení. Za nejvhodnější způsob sušení bylo zvoleno sušení teplem do 30°C za současného nuceného proudění vzduchu. Tato metoda byla považována za nejšetrnější ke knihovnímu materiálu.
V depozitáři jsou dodnes uložené knižní bloky zabalené do balicího papíru, které čekají na tzv. konzervační vazbu. Původní knižní vazby se k bloku nevracejí, jedná se jen o výjimečné případy. Každou restaurovanou knihu doprovází chorobopis (viz příloha), kde se zaznamenávají všechny restaurátorské zásahy a materiály.
Pracoviště je také vybaveno lyofilizační jednotkou, kterou používají pro sušení malých objemů knih zasažených vodou a zamražených. Mražení provádějí rychle při - 40°C a dále udržují knihy ve zmrzlém stavu při teplotě -20°C. Při lyofilizaci používají monitorování teploty uvnitř komory za použití teplotních senzorů. Pro sušení zablácených knih lyofilizaci nedoporučují, protože zde hrozí nebezpečí zakotvení částeček bláta mezi vlákna papíru, což ve většině případů nelze odstranit. Rovněž nedoporučují lyofilizaci použít pro sušení fotografií, mají zkušenosti se vznikem bublin a nepovažují tuto techniku za vhodnou. Komoru využívají především pro vysoušení natíraného papíru (např. křídového) a běžných tisků. Kožené vazby jsou při sušení ohrožené přesušením.
Usušené knihy po záplavách se vyčistí a odkyselují ve vodných roztocích hydrogenuhličitanu vápenatého po dobu 40 minut. Dávají přednost hydrogenuhličitanu před hydroxidem v případech inkoustových záznamů vzhledem k rizikům poškození inkoustů. Pro běžný tisk používají pro odkyselení hydroxid vápenatý. Pro spravení trhlin a zpevnění korodovaných rukopisů používají běžné metody - japonský papír a roztoky éterů celulóz. Restaurátorské práce jsou podobné jako na našem pracovišti.
Alessandro Sidoti nás upozorňoval na možnost požádat o pomoc studenty z různých restaurátorských škol, kteří tak mají příležitost získat cennou praxi. Rovněž i pomoc z Getty Conservation Institutu a dalších institucí zaměřených na ochranu památek. Itálie má bohaté zkušenosti s těmito zdroji a vřele je doporučuje.

Závěr: Od záplav ve Florencii uplynulo již 36 let, proto nejsou zcela srovnatelné tehdejší a dnešní záchranné postupy (např. ve Florencii nebylo použito mražení). Přesto se nám podařilo získat mnoho praktických poznatků a zkušeností, které se týkaly zejména změn vlastností různých typů materiálů během sušení, končících často až jejich poškozením. Italští kolegové jednoznačně doporučují v současné fázi co nejdříve začít se sušením, a to zejména z ekonomických důvodů. Teprve potom je možné diskutovat o dalších restaurátorských postupech.

Nahoru

Pozor! Nacházíte se v archivu starých webových stránek Národního archivu. Aktuálnost informací ani validita zdrojového kódu nejsou zaručeny! Pro přístup k aktuálním webovým stránkám Národního archivu klikněte sem.