Pazderová - Itálie 2004

Pozor! Nacházíte se v archivu starých webových stránek Národního archivu. Aktuálnost informací ani validita zdrojového kódu nejsou zaručeny! Pro přístup k aktuálním webovým stránkám Národního archivu klikněte sem.

	Státní ústřední archiv v Praze	Úvodní stránka NA Rejstřík stránek NA Výroční zprávy NA
Řím (Itálie), 20.3. - 24.3.2004 PhDr. Alena Pazderová

Referát a příspěvek do sborníku Českého historického ústavu v Římě:
Edice korespondence papežských nunciů u císařského dvora v letech 1592-1628.

I. Přehled českého výzkumu nunciaturní korespondence do roku 1993

Jak již bylo řečeno v úvodním referátu prof. Hledíkové, jedním z hlavních úkolů našeho římského ústavu bylo a je vydávání nunciaturní korespondence z období 1592-1628. Na úvod mi dovolte stručnou rekapitulaci. První vlaštovkou nunciaturního výzkumu bylo studium ředitele Zemského archivu království českého Antonína Gindelyho v římských a vatikánských archivech roku 1882, soustřeďujícího zde materiály k dějinám třicetileté války, na něž od roku 1887 navázalo bádání české historické expedice, jejíž členové byli zároveň mimořádnými členy Rakouského historického ústavu v Římě. Čeští historici a archiváři začali poměrně záhy zpracovávat ve větší míře i korespondenci papežských nunciů z přelomu 16. a 17. století, z níž vytěžili velké množství materiálu k českým dějinám a pro edici Sněmů českých. Nejednalo se ještě o plánovitý výzkum nunciaturní korespondence ani nebylo pomýšleno na její samostatné ediční zpracování, protože tento úkol byl součástí pracovního programu tří německých ústavů v Římě - pruského, rakouského a Görresovy společnosti. Obrat nastal v roce 1900, kdy došlo k reorganizaci a modernizaci edice Sněmů českých a kdy bylo rozhodnuto vydat nunciaturní zprávy ve zvláštní edici.
Významným mezníkem v systematickém výzkumu nunciatur bylo založení Československého historického ústavu v Římě v roce 1923 a dohoda s německými ústavy, které se kolegiálně zřekly vydávání nunciaturní korespondence z let 1592-1628 v jeho prospěch. Vzápětí byly zahájeny práce na české edici nazvané “Epistulae et acta nuntiorum apostolicorum apud imperatorem”, rozvržené do 30 svazků, v nichž měla být vydávána diplomatická korespondence 12 nunciů působících v letech 1592-1628 u císařského dvora v Praze a ve Vídni. Co se týče způsobu vydávání, bylo rozhodnuto publikovat listy nunciů a papežského sekretariátu v plném rozsahu s vynecháním materiálů historicky bezvýznamných, přičemž určitý kritický výběr, nezbytný při tak rozsáhlém materiálu, byl ponechán na vůli editora. Za časové mezníky byla zvolena období nunciatur a jako ediční jazyk latina. V první etapě byli zajištěni editoři pro prvních pět nunciatur uskutečněných v letech 1592-1616, tj. Cesare Speciana (1592-1598), Filippa Spinelliho (1598-1603), Giovanni Ferreriho (1604-1607), Antonia Caetana (1607-1610) a Placida de Marra (1611-1616). V letech 1923-1939 bylo pořízeno několik desítek tisíc opisů, ponejvíce najatými kopisty, které jsou v současné době uloženy ve Státním ústředním archivu v Praze. Přes velmi slibné začátky zůstal tento ediční podnik torzem. V letech 1932 až 1946 byla publikována pouze část korespondence Antonia Caetana a Giovanni Ferreriho. Příčiny toho stavu tkví nikoli v neschopnosti českých editorů, ale v politické situaci, která - počínaje 2. světovou válkou, přes železnou oponu až do sametové revoluce - znemožňovala jakoukoli práci českých historiků na výzkumu nunciatur. Příznivý obrat nastal až založením Českého historického ústavu v Římě v roce 1993, který programově navázal na ediční úkoly svého předchůdce.

II. Specianova nunciatura

V roce 1994 byl Komisí ČHÚ v Římě schválen můj návrh na ediční zpracování korespondence Cesare Speciana, papežského nuncia na císařském dvoře v Praze v letech 1592-98. Výběr této nunciatury nebyl náhodný a vedly mě k tomu následující důvody: 1/ jednalo se o první nunciaturu z nám svěřeného období, časově blízkou či částečně se kryjící s německými edicemi již vydanými nebo vydávanými v současnosti; 2/ materiál shromážděný poměrně v úplnosti (cca 75%) mým předchůdcem Josefem Matouškem; 3/ jeho podrobné zprávy z výzkumu prováděného ve Vatikánském tajném archivu a Vatikánské apoštolské knihovně, v biskupském archivu a knihovně města Cremony - Specianova rodiště a biskupského působiště, v Bibliotéce Ambrosianě v Miláně, kde objevil Specianovu korespondenci z let 1592-93 adresovanou do Říma, i v archivech německých (Mnichov, Hannover); 4/ neúplná a zpochybňovaná edice Specianovy nunciatury z pera Natale Mosconiho, 5/ dochované zprávy ze studijních pobytů zaměřených na výzkum nunciaturní korespondence a bohemik ve vatikánských, italských, německých, rakouských a španělských archivech a knihovnách; 6/ fakt, že se jedná o nunciaturu, které byla v minulosti věnována snad největší pozornost českých historiků a archivářů, aniž by jejich snahy došly naplnění v ediční formě a 7/ solidní počet publikací domácích i zahraničních vzniklých na základě Specianovy korespondence s papežským státním sekretariátem.
Úkoly papežských nunciů byly v raném novověku ovlivňovány mnoha faktory - osobností panovníka, specifickými podmínkami panujícími u dvora, především ale konfesionální situací v obvodu jejich působnosti a situací mezinárodní. Papežští nunciové u císařského dvora byli tradičně příslušní pro celou Říši, i když byl tento rozsah působnosti relativizován za pontifikátu Řehoře XIII. v 70. letech 16. století vysíláním dalších nunciů do problematických oblastí. Hlavním posláním nunciů v tomto období bylo jejich angažmá v církevních otázkách a důsledné prosazování závěrů Tridentského koncilu; konkrétním otázkám vnitřní a zahraniční politiky byl přikládán význam zejména v těch případech, kdy se přímo dotýkaly církevních zájmů (propůjčování církevních beneficií a regálů císařem). Specianova nunciatura spadá do období pontifikátu Klimenta VIII., v němž se papežství vymaňuje ze španělského vlivu, úspěšně se vyrovnává s důsledky své francouzské politiky a začleněním Ferrary upevňuje své postavení v Itálii, ale je také vtaženo do dlouhé turecké války. Současně je to i období razantnějšího postupu kurie v protireformační politice a v prosazování závěrů Tridentského koncilu. Viděno pod zorným úhlem těchto faktorů, vyžadovala nunciatura na císařském dvoře zvláštní přístup.
Cremonský biskup Cesare Speciano, vyslaný v květnu 1592 k císařskému dvoru do Prahy, patřil k čelným představitelům katolické restaurace z okruhu Karla Boromejského a v diplomatické branži nebyl žádným nováčkem. Kromě krátkodobějších legací měl za sebou i tříleté působení v čele nunciatury v Madridu, v němž se osvědčil. Úkoly, které jej v Praze čekaly, nebylo lehké splnit; některé zdědil po svých předchůdcích, další přibyly postupem času. Obecně lze konstatovat, že zatímco v oblasti mezinárodních vztahů a říšské politiky zastával postoj obezřetného pozorovatele, v náboženských otázkách a v oblasti církevní politiky důsledně prosazoval kuriální zájmy, jejichž obsahem byla vnitrocírkevní reforma a potlačování sílícího protestantismu. Co se týče konkrétních problémů, z těch nejdůležitějších to byla stálá hrozba tureckého nebezpečí, vedoucí k otevřené válce v letech 1593-1606, spor opata fuldského s biskupem würzburským, vlekoucí se od roku 1576, nutnost zajištění katolických zájmů ve Štrasburku, Cáchách, Halberstadtu a Jülišsku-Clévsku, otázka saských biskupství, která se snažili nekatolíci “reformovat” pomocí postulace protestantských knížat, problémy spojené s působením některých předních představitelů světského kléru, zejména biskupů salcburského, pasovského a z Vídeňského Nového města, snaha obsadit uvolněná biskupství v Uhrách, z nichž Rudolf sanoval náklady na válku proti Turkům, a neuspořádané poměry v Sedmihradsku. Hlavní náplň svého působení spatřoval Speciano - ve shodě s papežskou instrukcí - v protireformační činnosti. Předpokladem její zdárné realizace bylo splnění dalšího důležitého požadavku kurie, aby v čele nejvyšších úřadů působily důvěryhodné osoby věrné Římu. Splnění tohoto úkolu však znesnadňoval sílící vliv protestantů na císařském dvoře, a to zejména ve vrcholných úřadech Českého království, které se mělo stát vzorem protireformační činnosti v Říši. Zatímco v Čechách, kde katolíci tvořili pouhých 10% všeho obyvatelstva, Speciano neuspěl, neboť zdejší vláda nebyla pouze poradním orgánem panovníka, nýbrž reprezentovala skutečnou vládu země zakotvenou ústavou, v případě říšských úřadů byl poměrně úspěšný. Ústřední říšská vláda byla totiž závislá na panovníkovi a její styk s Říší, jež byla pestrým konglomerátem samostatných dominií spravovaných vlastními vládami, byl volný. Byla především panovníkovou radou a pouze v případě jednání o společných záležitostech na sněmu vystupovala jako reprezentant celku. Velká důležitost byla kurií přikládána sněmům - říšským i jednotlivých zemí, jichž se nunciové pravidelně účastnili a jichž využívali zejména pro protireformační účely. Velkým tématem Specianovy nunciatury byl říšský sněm z roku 1594. Z vnitrocírkevních otázek stálo v popředí Specianova zájmu naplňování závěrů Tridentského koncilu, a to zejména v zemích Koruny české. Do této oblasti patří vizitace demoralizovaných církevních řádů, snaha o splynutí utrakvistů s katolíky v Čechách, korunovaná částečným úspěchem, zakládání nových a podpora stávajících jezuitských kolejí, spolupůsobení při výchově kněžského dorostu a realizace opatření proti šíření protestantismu (dohled nad knihtiskárnami, indexy zákázaných knih, vyhošťování protestantských kazatelů), ale i morální i finanční podpora konvertitů a v neposlední řadě i jeho soukromé vydavatelské aktivity. Při plnění úkolů se Speciano opíral o příslušníky katolické šlechty a zejména o jezuity, kteří byli jeho věrnými spojenci po celý čas jeho působení v Praze. Specianův vliv se ale vztahoval pouze na země bezprostředně podléhající Rudolfovi, nikoli na Říši, v níž Rudolf zastával stejně zdrženlivou politiku jako jeho otec i děd. Význam Specianovy korespondence pro politické, náboženské, hospodářské, sociální a kulturní dějiny Evropy i jednotlivých zemí není třeba zdůrazňovat.
Písemnosti pro Specianovu nunciaturu se nacházejí převážně v Archivio Segreto Vaticano (Fondo Borghese, Fondo Pio, Segreteria di Stato, Nunziatura di Germania 15, Miscellanea -papežská instrukce) a v Biblioteca Apostolica Vaticana (fondy Chigi a Barberini; ve zdejším Codex Urbinatus latinus 866 je dochována finální relace Specianova předchůdce Camillo Caetano). Specianovy listy do Říma z let 1592-93 jsou uloženy v Biblioteca Ambrosiana v Miláně (kodexy D 124 a 125 suss.), malé množství písemností najdeme též v Archivio Aldobrandini, Archivio Doria Pamfili a v Biblioteca Casanatense. Ve Sbírce přepisů z italských a vatikánských archivů, uložené ve Státním ústředním archivu v Praze nachází 1 065 kusů přepisů pro Specianovu nunciaturu, pořízených z výše jmenovaných fondů, které jsem průběžně doplnila o cca 200 chybějících kusů. Doprovodný materiál ke Specianově nunciatuře se nachází v Archivio di Stato di Roma (fond Camerale I, část Depositeria generale di Papa Clemente VIII) a v Haus-, Hof- und Staatsarchiv Wien (fond Romkorrespondenz, Hofkorrespondenz - Dispacci di Germania, I. Italien, Kleine Staaten a II. Italien, Diplomatische Korrespondenz ). Příjemci Specianových listů adresovaných papežskému sekretariátu do Říma byli státní sekretář Minucio Minucci (do počátku roku 1596), papežští nepoti Cinzio a Pietro Aldobrandiniové, případně sám papež Kliment VIII.
Co se týče vlastní podoby edice a jejího rozvržení, potýkala jsem se s mnoha problémy, neboť původní návrh mého předchůdce Matouška se ukázal jako zastaralý a nerealizovatelný - zde odkazuji na můj příspěvek L'edizione della nunziatura di Cesare Speciano (1592-1598). Origini, stato attuale, problemi e prospettive, přednesený na mezinárodním kolokviu Kurie und Politik. Stand und Perspektiven der Nuntiaturberichtsforschung, pořádaném Německým historickým ústavem v Římě na podzim roku 1996 (vydaný ve stejnojmenném sborníku příspěvků v roce 1998). Na tomto kolokviu jsem mohla se zpracovateli nunciaturních edic konzultovat ediční techniku. Díky nezištné pomoci kolegů z Německého historického ústavu jsem získala řadu kopií podnětných článků vztahujících se k problematice nunciaturních edic a mohla se seznámit s výsledky dlouholeté diskuse na toto téma. Poučena těmito zdroji, považuji za optimální vydat Specianovu korespondenci in extenso, veškerý doprovodný materiál (zejména avvisi) vynechat, a v případě potřeby využít v poznámkách. Jako ediční jazyk jsem - s ohledem na předpokládané nejčastější uživatele edice - zvolila němčinu. Považuji za zbytečné objevovat již objevené, a proto dodávám, že vzorem pro mou práci jsou poslední svazky Portiovy nunciatury vydávané Německým historickým ústavem, s jejichž autory mě váže přátelská spolupráce. V současné době mám v počítači zaneseno cca 50% všech písemností Specianovy nunciatury a u cca 80% písemností jsem provedla jejich kontrolu s originálem. Písemnosti z let 1592-93 mám opatřeny regesty a částečně i poznámkovým aparátem, zatím v češtině. U Specianových listů z roku 1593 zbývá dokončit jejich kontrolu s originály uloženými v Miláně.
První díl edice bude obsahovat Specianův životopis, přehled nejdůležitější problematiky jeho nunciatury jako celku a podrobnější přehled téhož pro léta 1592-93, stručný diplomatický rozbor písemností s informacemi o jejich uložení a fyzickém stavu, ediční kritéria a vlastní edici Specianovy korespondence z let 1592-93 v pořadí: papežská instrukce, fakulty, Caetanova finální relace, vlastní korespondence (cca 350 ks). Závěr edice bude obsahovat tabelární přehled korespondence, seznamy archivů a institucí, užitých siglů a zkratek, použitých pramenů a literatury a sdružený věcný, jmenný a místní rejstřík. Za pravděpodobný termín odevzdání tohoto dílu do tisku považuji konec roku 2005.

III. Carafova nunciatura

V roce 1995 byl schválen Komisí Českého historického ústavu návrh Pavla Balcárka na ediční zpracování nunciaturní korespondence Carla Carafy, papežského nuncia u císařského dvora ve Vídni v letech 1621-1628, který ji zvolil na základě svého dlouhodobého zájmu a také proto, že patří k nejvýznamnějším a českou historiografií dosud plně nevyužitým pramenům k dějinám protireformace v zemích České koruny v období třicetileté války.
Carafu, jenž si získal pověst schopného a energického vykonavatele biskupského úřadu v Averse, vyslal papež Řehoř XV. v roce 1621 ke dvoru císaře Ferdinanda II. do Vídně, v kterémžto důležitém a v tehdejší době obzvláště nesnadném úřadu setrval i za Řehořova nástupce Urbana VIII. do konce roku 1628. Hlavním politickým cílem kurie tehdy bylo upevnění císařské moci v rukou katolického panovníka, a to rozmnožením katolických hlasů v kurfiřtském sboru, jehož mělo být docíleno přenesením hodnosti kurfiřta falckého, odňaté Fridrichovi V., na bavorského vévodu Maximiliána; Carafova jednání v tomto směru byla korunována úspěchem na říšském sněmu v Řezně v roce 1623. Co se týče vlastní církevní politiky, její hlavní směry byly stejné jako u jeho předchůdců - důsledné prosazování protireformace a naplňování závěrů Tridentského koncilu v každodenní církevní praxi. Carafa měl dbát v první řadě o nápravu pokleslé kázně duchovenstva a řeholních řádů a o šíření katolického náboženství mezi protestanty, kromě donucovacích prostředků i pomocí zakládání katolických univerzit, škol a seminářů pro chudé žáky a dohledem na tisk. Důležitým tématem bylo i navrácení církevních statků, zcizených v minulosti, katolickým vrchnostem. V Německu si svým nekompromisním postojem znepřátelil protestantská knížata, byl ale úspěšný - restituční edikt vyhlášený v Říši v roce 1629 lze pokládat za jeho dílo. Hlavní pozornost však věnoval Carafa obnově katolického náboženství v zemích České koruny, jejímž byl programovým tvůrcem a důsledným prosazovatelem. Výmluvným svědectvím je jeho obšírná zpráva mapující českou problematiku, uložená ve Vatikánském archivu: Ragguaglio dello stato di Religione nel regno di Boemia et sue provincie incorporate z roku 1622. Carafa se též významně podílel - spolu arcibiskupem pražským kardinálem Arnoštem z Harrachu, olomouckým biskupem kardinálem Františkem z Ditrichštějna a císařovým zpovědníkem jezuitou Peterem Wilhelmem Lamormainem - na pobělohorském uspořádání zemí České koruny a na přípravě nové ústavy (tzv. Obnovené zřízení zemské pro Čechy 1627, pro Moravu 1628), což dokládá jeho Relatione della Riforma del regno di Boemia di Carlo vescovo d'Aversa z roku 1625. Hlavním oporou v prvních letech působení mu byli osvědčení jezuité, s nimiž se však v důsledku jejich zasahování do nunciaturních pravomocí rozešel a v jejich dlouholetých sporech s pražským arcibiskupem Harrachem stranil Harrachovi a jeho rádci kapucínu Valeriánu de Magni. V oblasti mezinárodní politiky zůstával Carafa nejen ostražitým pozorovatelem, ale - jako v případě přenesení kurfiřtské hodnosti na Maximiliána Bavorského či svými otevřenými protesty proti císařově závislosti na politice Madridu - do ní aktivně zasahoval. Ve svých pravidelných zprávách do Říma glosoval samozřejmě i průběh třicetileté války a její protagonisty - cenné jsou mimo jiné jeho informace o Albrechtovi z Valdštejna ( Valdštejnův plán na protiturecké tažení, jeho odmítavý postoj k otevřené válce v Itálii o mantovské dědictví atp). Carafa měl ve zvyku čas od času zpracovávat komplikovanou problematiku formou obsáhlé pamětní zprávy, kde po historickém úvodu podrobně vylíčil, jak si počínal ve všech projednávaných otázkách a jaké důvody jej k tomu vedly. Tak kromě obou výše zmíněných relací si zvláštní pozornost zaslouží i jeho Relatione dello stato dell'Imperio e della Germania fatta dopo il ritorno della sua nuntiatura appresso l'imperatore 1628, nesporně zajímavá a důležitá pro dějiny Německa a třicetileté války, která vyšla několikrát tiskem.
Jelikož Carafova nunciatura nebyla Československým historickým ústavem v Římě zadána žádnému zpracovateli, nebyl pro ni konán ani soustavnější heuristický výzkum. Ve Státním ústředním archivu v Praze se ve Sbírce přepisů z italských a vatikánských archivů nachází pouze cca 1/10 přepisů Carafovy korepondence, pořízených příležitostně v rámci jiných výzkumů. Kolega Balcárek tak byl postaven před úkol zrealizovat heuristický výzkum víceméně v celém rozsahu.
Písemnosti pro Carafovu nunciaturu se nacházejí ve Vatikánském tajném archivu ( fondy Segreteria di Stato, Nunziatura di Germania a Fondo Borghese) a ve Vatikánské apoštolské knihovně (fondey Barberini lat., Ottobonianae lat. a Vaticanae lat.). Příjemci Carafových listů adresovaných do Říma byli státní sekretář pro otázky kuriální zahraniční politiky Lodovico Ludovisi a vedoucí státního sekretariátu kardinál-nepot Francesco Barberini, případně papežové Řehoř XV. a Urban VIII. Do současné doby prohlédl kolega Balcárek na 150 rukopisů a pořídil přepis necelé poloviny Carafovy korespondence.
Co se týče zpracování vlastní edice Carafovy korespondence, vzhledem k náročnosti editorského úkolu ji autor dělí do dvou etap. V první etapě bude realizována pouze výběrová edice Carafovy korespondence, a to v ediční řadě Moravského zemského archivu v Brně. Formou regestů i přetištěním dokumentů in extenso v ní bude veřejnosti přiblížen obsah cca 650 kusů nejvýznamější korespondence mezi Vídní a Římem. Předpokládaný termín vydání je rok 2006. Tato výběrová edice zároveň poslouží autorovi jako základ vlastní edice Carafovy nunciatury, kteréhož úkolu by se chtěl zhostit do roku 2010, a to v podobě shodné s edicí Specianovy nunciatury.

Nahoru