Drašarová - Německo 2004

Pozor! Nacházíte se v archivu starých webových stránek Národního archivu. Aktuálnost informací ani validita zdrojového kódu nejsou zaručeny! Pro přístup k aktuálním webovým stránkám Národního archivu klikněte sem.

	Státní ústřední archiv v Praze	Úvodní stránka NA Rejstřík stránek NA Výroční zprávy NA
Lipsko (Německo), 7.10. - 9.10. 2004 PhDr. Eva Drašarová CSc.

Workshop "Zentrale Archive und Geschichtspolitik im "Neuen Europa": Die Reorganisation der nationalen Archivlandschaften nach 1918.".

Účel cesty:
Účast na workshopu uspořádaném Geisteswissenschaftliches Zentrum Geschichte und Kultur Ostmitteleuropas an der Universität Leipzig (GWZO) spolu s Association International d´Histoire Contemporaine de l´ Europe (AIHCE) a Státní archivní správou Sasského ministerstva vnitra. Téma: Zentrale Archive und Geschichtspolitik im "Neuen Europa": Die Reorganisation der nationalen Archivlandschaften nach 1918.

Průběh a výsledky jednání
Workshop na téma archivních rozluk po první světové válce, budování nových národních archivů a nových národních historiografií především v nástupnických státech po rozpadlém Rakousko-Uhersku se připravoval od dubna t.r. Na podnět ředitele archivní správy MV, dr. Vácslava Babičky, mne, nejprve telefonicky, poté mailovou poštou, oslovil Dr. Frank Hadler z GWZO. Měla jsem proslovit referát na téma archivní rozluky mezi Prahou a Vídní po roce 1918. Dle červencového pokynu paní Dr. Heidemarie Petersen, hlavní organizátorky, jsme v srpnu zasílali resumé. Dalších upřesnění jsme se nedočkali, proto jsem uvítala zcela náhodou získanou informaci o české kolegyni pracující v témž Centru a využila její laskavé pomoci v orientaci ve městě i na univerzitě. A tak díky dr. Hausenblasové se můj program zpřesnil a obohatil o dříve neplánované schůzky a projekty.Tématicky lze můj pobyt rozdělit na tři vzájemně se prolínající okruhy.

I.
Chronologicky nejdříve jsem jednala s Danielen Fickenscherem. Ve čtvrtek odpoledne mi předestřel návrh na spolupráci Státního ústředního archivu na mezinárodně organizované edici (Německo, Česká republika, Polsko) písemností horno- a dolnolužických zemských sněmů z období tzv. konfesionalizace (1547 - 1635). Předpokládal využití fondu Lužické spisy, který je uložen v 1. oddělení našeho archivu, budyšínské a vratislavské archiválie. Signály o blíže neupřesněném lužickém projektu byly vysílány směrem k SÚA již od návštěvy kolegů Měšťánkové a Waageho v berlínských archivech v roce 2003. Zintenzívněly po recipročních pobytech sasských kolegů v SÚA v září a říjnu roku 2004. Před odjezdem proto pro mne dr. Pazderová, vedoucí 1. oddělení, připravila rozbor nezpracovaného fondu k dějinám obou Lužic, zjišťovala případnou spoluúčast studentů katedry archivnictví či doktorandů pod vedením prof. Bobkové, která se zabývá dějinami vedlejších zemí Koruny české. Fond Lužické spisy (1377) 1528 - 1747 se skládá z 254 kartonů s třemi řadami zcela nepřehledných jednotlivin paleograficky nesmírně náročných textů (většinou nečitelné koncepty v německém jazyce). První řada (127 kartonů) je uspořádána chronologicky, ale s četnými chybami a její obsah je zcela neznám. Vznikla spojením spisů české kanceláře a české komory. Za okupace k ní byly připojeny spisy dnes pohřešovaného fondu "Slezsko". Druhá řada (103 kartonů) je původním registraturním oddělením Lužice německé expedice v české kanceláři. Odděleně jsou ukládána podání a koncepty. Má k dispozici index ještě z dob českého gubernia. Třetí, nejmenší řada (24 kartonů) byla zpracována jako katalog. Ač by jedině touto formou se mohl fond zpřístupnit, neodpovídá dikce regestů dnešním požadavkům a jde o pouhé torzo. Katalogizace fondu by ovšem vyžadovala značnou časovou investici na nejvyšší možné odborné úrovni. Vybírat spisy pro edici v podstatě rozsypu je práce pro archivní Popelku. SÚA v současnosti musí dokončit rozpracované úkoly, jež vyžadují týmovou práci na cca 5 let. Jedná se především o úkoly Celostátního soupisu pečetí, vyhlášeného a koordinovaného archivní správou. Nezanedbatelné je i rozpracované dokončení předchozí archivářskou generací započaté a přerušené edice Berní ruly. Nasazení digitální kamery do rutinního provozu se chystá v souvislosti s digitalizací map - indikačních skic Stabilního katastru. Půjde o pilotní projekt, nesrovnatelný s ničím v českém archivnictví.
Vědoma si všech těchto skutečností, nedávala jsem navrhovateli žádnou naději, pokud se nepodaří získat masivní personální dotaci z grantových peněz. Ani v tomto případě se však automaticky nezískají špičkoví odborníci. Definitivní rozhodnutí jsem podmínila konzultacemi s kolegy ze sasské archivní správy.
V rámci návštěvy lipského státního archivu jsem mohla promluvit mj. i s dr. Jürgenem Wolfem, vedoucím sasské archivní správy v tamním ministerstvu vnitra. Upřesňovala jsem si informace podané dr. Brübachem při jeho návštěvě v SÚA těsně před mým odjezdem do Lipska. Kolegové ze Saska upřednostňují nasnímání písemností ve všech třech zemích po jejich předchozím zaevidování ("verzeichnen"). Kopie dokumentů by použily všechny zúčastněné strany. Tato varianta společné práce financované z vnějších zdrojů (grant) by více vyhovovala povinnostem archivu, ale opět se opakují výše uvedené argumenty - množství rozpracovaných domácích projektů, které vážou většinu personálu, dále velikost neuspořádaného, paleograficky i jazykově nesmírně náročného fondu či v neposlední řadě nedostatečné zdroje volných a tak erudovaných odborníků v české historické a archivní obci.
Domluvili jsme se, že dr. Wolf sdělí své představy písemně dr. Vácslavu Babičkovi, řediteli archivní správy MV ČR.

II.
Druhý tématický okruh mého pobytu byl ryze archivní. V pátek dopoledne všichni hosté workshopu navštívili Sächsisches Staatsarchiv, umístěný v moderní budově z devadesátých let 20. století v úřednickém "městečku" na východě půlmilionového Lipska. Po dlouhé jízdě z centra, přes rozsáhlou průmyslovou zónu, jsme dospěli k satelitu s nákupními giganty a k šedým úřadům. Litovali jsme dojíždějící archiváře. Archivní budova je vkusná a účelně vybavená. Odpovídá evropským standardům archivních novostaveb. Patří k těm, jež jsou opatřeny klimatizací a nespoléhají pouze na kvalitu vnějšího pláště pro regulaci vnitřního prostředí. Depozitáře a prostory pro veřejnost jsou odděleny pouze jedinou stěnou. Obsluha badatelny to zase nemá daleko pro donášku materiálu ke studiu. Praktické je oddělení konzultační místnosti pro genealogy. Výstavy pro veřejnost, opět v celé zemi, nepracují vůbec s originály. Jako v celém Sasku, tak i zde probíhá akce "všechny archiválie do kartónových krabic". Pozoruhodné jsou zkušenosti s odkyselováním archiválií, ať v masivním měřítku či individuálním přístupem k písemnostem s inkousty a razítky. Za bližší prozkoumání stojí i bohatý fond filmových dokumentů.

III.
Vlastní jádro mé cesty, workshop na výše uvedené téma se realizoval v rámci širšího projektu "Visuelle und historische Kulturen Ostmitteleuropas im Prozess staatlicher und gesellschaftlicher Modernisierung seit 1918. Iniciátor mého vystoupení, dr. Hadler, bohužel onemocněl a účastníci mu zasílali pozdrav do nemocnice. Ze stejného důvodu chyběl i ředitel Centra Prof. Dr. Winfried Eberhard. Do konferenčního tématu nás v pátek odpoledne uvedl Prof. Dr. Jacques Bariéty, prezident AIHCE, a paní Dr. Heidemarie Petersen, pracovnice GWZO. Následoval již první příspěvek, vedený na spíše obecnější rovině, profesora práv na univerzitě v Göttingen, Prof. Dr. Michael Silagiho. Šlo o čtyřicetiminutový výklad na téma důsledku rozpadu státu, jeho nástupců a dělení archiválií v širším historickém kontextu včetně soudobých aktualizací z pohledu právního experta. Mj. upozornil na Vídeňskou konvenci o nástupnictví států v majetku státu, státních archivech a státním dluhu z roku 1983. Chápe zvláštní pojednání státních archivů, které nelze redukovat pouze na součást kulturního dědictví jako jiné historické archivy. Mají význam též pro správu a identitu a společnou kolektivní paměť. Šlo o výtah z jeho velmi pozoruhodné statě v Archivalische Zeitschrift, kterou mi ihned po návratu domů jako milé překvapení poslal, v upomínku na naše rozhovory při snídani. Dále měly následovat příspěvky směřující přímo k archivní a spisové rozluce po rozpadu habsburské monarchie po roce 1918. Signifikantní pro setrvačnost určitého historického povědomí bylo řazení přednášejících - nejprve Rakousko, poté Maďarsko (přežívající dualismus?), Česká republika, Itálie. Prof. Dr. Lorenz Mikoletzky se však pro nemoc omluvil. Není ani divu, absolvoval v krátkém časovém úseku jako hlavní organizátor archivní kongres ve Vídni a poté pražskou mezinárodní konferenci v SÚA. Dr. Imre Ress je pracovníkem Historického ústavu maďarské akademie věd a vydává spolu s rakouskými partnery protokoly společných rakousko-uherských vlád po roce 1867. Hovořil o vzniku Národního archivu v Budapešti v roce 1870 a jeho strategii získání archivních fondů z vídeňských centrál a uchování vlastního archivního bohatství vůči nárokům dalších nástupnických států - především Rumunska. Obsahem mého vystoupení byly archivně historické a historicko politické implikace archivního (a registraturního) dělení mezi Prahou a Vídní po roce 1918 (text vystoupení viz příloha). Italský kolega Dr. Hubert Gasser, ředitel malého Státního archivu v Bolzanu, neměl své vystoupení příliš připravené - spíše diskutoval o principech dělení fondů dle základních principů archivářské práce a jejich účelových výkladech a posunech jejich významu.
V sobotu se v dalším bloku mluvilo o politických souvislostech vzniku či reorganizace státních archivů po roce 1918. O propojení Politického archivu zahraničního úřadu Německa po roce 1918 s propagandou ohledně reparací a státního dluhu mluvil Dr. Martin Kröger z téhož archivu. Dr. Hermann Schreyer z Postupimi nastínil vývoj archivnictví v Sovětském svazu a ozvláštnil ho příklady zavlečených fondů a jejich osudů po druhé světové válce. Dr. Jörg Ludwig, odpovědný za zahraniční styky sasské archivní správy, podal historii Sasského hlavního státního archivu po roce 1918. Pro nemoc se omluvil polský zástupce, Dr. Wladyslaw Stepniak.
Po oba dny, vždy po každém příspěvku, následovala čilá diskuse, shrnovaná pak účastníky na konci obou bloků. Co se týče České republiky, zajímala se Dr. Marina Dmitrieva z GWZO o osudy tzv. Ruského a Ukrajinského archivu v Praze. Diskuse byla vždy věcná a spíše na abstraktní bázi, nezabíhala nikdy do konkrét či zpochybňování provedených rozluk či dokonce emocí. Pouze kolegové Silagi a Gasser převedli několik výměn rozdílných názorů na chápání provenienčního principu a hodnocení meziválečného vídeňského archiváře Ludwiga Bittner, silně spjatého s rozlukou po roce 1918. Přátelská atmosféra a debaty plnily i přilehlé kuloáry, jichž se účastnili i nereferující účastníci.

Zhodnocení a přínos cesty:
Lze jen konstatovat, že ve velmi malém časovém prostoru se podařilo dosáhnout velkého efektu. Informace z jednání o edičních či kopírovacích plánech sasských historiků a archivářů budou poskytnuty řídícím archivním orgánům a dovolí samotnému archivu se dobře připravit argumentačně i organizačně na připravované projekty. Nezanedbatelná byla poznávací složka cesty a samozřejmě i reprezentace státu, oboru a archivu na mezinárodním fóru, v oblasti, která je dosud velmi živoucí ve vztazích mezi archiváři českých zemí a Rakouska. Setkání s mnoha historiky na dané téma umožnilo získat přehled o převažujících názorech na dělení archivů v minulosti a současnosti v několika zemích. Významné jsou též navázané osobní kontakty.

Získané materiály:
Liste der Monografien/Sammelwerke des GWZO. Budou předány knihovně SÚA k případnému objednání titulů.
Koncept návrhu Prof. Winfrieda Eberharda a Daniela Fickenschera M.A. na zajištění věcné podpory edice Ober- und Niederlausitzer Landtagsakten aus dem Zeitalter der Konfessionalisierung (1547 - 1635) pro léta 2005 - 2006. Ponecháno u dr. Drašarové.

Nahoru