Pozor! Nacházíte se v archivu starých webových stránek Národního archivu. Aktuálnost informací ani validita zdrojového kódu nejsou zaručeny! Pro přístup k aktuálním webovým stránkám Národního archivu klikněte sem.

	Státní ústřední archiv v Praze	Úvodní stránka SÚA Rejstřík stránek SÚA Výroční zprávy SÚA
Zpráva ze služební cesty, Maďarsko, 13.10.- 17.10.2003 Lenka Bartlová, Benjamin Bartl

Maďarský národní archiv, Národní Széchényiho knihovna - seznámení s restaurátorskými postupy.

Cílem cesty bylo seznámit se s technickým vybavením, materiály a postupy využívanými ve zmíněných institucích a konfrontovat je s praxí v restaurátorských ateliérech SÚA. Hlavní oblasti našeho zájmu byly následující: konzervace a restaurování novodobého materiálu za použití laminace, doplňování a zpevňování pergamenových listin metodou dolévání pergamenovou směsí, problém koroze železogalovým inkoustem a restaurování pečetí.

Maďarský národní archiv (Magyar Országos Levéltár) využívá v současné době čtyři budovy nebo jejich části, z nichž pouze jedna (Bésci út) plně vyhovuje současným požadavkům archivu. Tato situace není optimální a proto byl vypracován projekt nové účelové budovy. Počítá se s jejím dokončením v horizontu 10 let. Archiv spravuje fondy o celkovém rozsahu asi 70 km. Z hlediska druhu se jedná o knihy, aktový materiál, mapy, plány, pergamenové listiny, fotografie, filmy, mikrofilmy aj.
Vedoucí oddělení konzervace je dr. Gabriella Albrecht-Kunszeri, která také připravila náš program. Oddělení využívá prostory ve třech budovách archivu (Bécsi kapu tér, Bécsi út, Úri utca); celkem ho tvoří asi 21 pracovníků (včetně knihařů a specialisty na netradiční média). Pracují nejen pro Národní archiv, ale i pro mnohé další (např. církevní) instituce. Ty v takovém případě hradí pouze cenu použitého materiálu. Archiválie ke konzervaci vybírají většinou archiváři podle vlastního uvážení, v současné době však probíhá dílčí průzkum fondů, jehož výsledky budou použity pro objektivní stanovení priorit konzervace. Mikrofilmování zajišťuje v rámci archivu oddělení reprografie.
Technické vybavení restaurátorských ateliérů má poměrně vysokou úroveň. Kromě standardních pomůcek a zařízení disponují dvěma stroji na doplňování chybějících částí papírovinou (Per Laursen), třemi vakuovými stoly s prosvětlitelnou pracovní plochou využívanými mmj. pro ruční dolévání pergamenovo-buničinovou suspenzí, dezinfekční komorou o objemu 17 m3 nebo velkoformátovými archovými laminátory. Určitý handicap mají v oblasti vědeckého výzkumu, který je v archivu i knihovně prováděn pouze ve skromném rozsahu. Za zásadní problém označují to, že nemají klimatizovanou místnost, ve které by bylo možno provádět testy materiálů s potřebnou mírou objektivity.
Obecně lze říci, že respektují stejné etické zásady jako my. Případné rozdíly v přístupu ke konkrétním problémům jsou dány spíše rozdílnými důrazy při jejich aplikaci. V souladu se současným trendem se snaží vyhýbat používání chemikálií a omezovat restaurátorské zásahy na nezbytné minimum.
Ustupuje se tak například od dezinfikování mikroorganismy napadených archiválií formaldehydem v dezinfekční komoře, což byla před několika lety běžná praxe. Stav archiválií se stabilizuje mechanickým vyčištěním a uložením ve vhodných klimatických podmínkách. Jen v případě nutnosti používají lázeň Cetil-piridinium-bromidu (Sterogenol) nebo parachloridmetakresol (Preventol CMK; na pergamenové listiny). Pro dezinsekci plánují vyzkoušet tzv. "solární stan" (metodu představili Tom Strang z Canadian conservation institute a Agnes Brokerhof z Amsterodamu). Princip spočívá v expozici předmětu teplotě 60°C po dobu 1 hodiny ve dvojitém obalu z plastových pytlů - vnějšího průhledného a vnitřního černého. Teplota se měří uvnitř vzorku z podobného materiálu jako je originál. Dvojitá vrstva obalu má zabránit problémům s kondenzací vodní páry. Pro zvýšení teploty uvnitř "stanu" se využívá solární energie. Metoda byla navržena především pro dezinsekci hmotnějších předmětů.
Koroze železogalovým inkoustem nebo měďnatými pigmenty představuje i zde vážný problém. Kromě odkyselení dokumentů uvažují o možnosti inaktivace iontů železa použitím fytátů. S touto metodou však mají dosud minimální zkušenosti. Skvrny od rzi, pokud nejsou v textu dokumentu, běžně odstraňují mechanicky a prázdné plochy doplní např. papírovinou.
Metoda dolévání papírovinou je velmi často používaná. Zdá se, že oba dolévací stroje (Per Laursen) jsou plně vytíženy. Vláknina, kterou používají mívá různé složení. Nejběžnější je buničina (borovice), bavlna nebo jejich směs. Borovice je nejdostupnější na maďarském trhu. Barvu přizpůsobují mícháním ze tří základních odstínů papíroviny, připravené výrobcem. Kromě velkých dolévacích strojů mají i malý "dolévací rám", určený pro lokální dolévání při kterém nedochází k většímu navlhčení celé plochy dokumentu. Kvalita dolití provedeného tímto způsobem však není uspokojivá a přístroj bude třeba upravit.
Dolévání "pergamenovou" suspenzí je ojedinělá metoda vyvíjená v Maďarské Národní knihovně už od r. 1983. Její použití není omezeno jen na pergamenové listiny; lze takto ošetřit např. i iluminované rukopisy s vodou rozpustnými barvami. Doplnění chybějících míst touto metodou bývá esteticky i funkčně uspokojivé. Podobně jako při ručním dolévání papírovinou i zde hraje velkou úlohu zkušenost a pečlivost restaurátora.
Laminace za tepla patří ke standardním metodám konzervace. Jsou si vědomi etických problémů vznikajících její aplikací, a proto laminují pouze novodobý materiál (rozumí se materiál na strojním papíru). Pracují s různými druhy laminačních folií; při jejich výběru se snaží řídit zásadou reverzibility, transparencí folie a cenou. Kromě polyetylénových folií německé a španělské výroby (odstranitelné hydronaftalínem při 130°C, z pauzovacího papíru má být možno sloupnout ji za sucha) používají tzv. Crompton tissue (acrylic foil) z USA. Tato folie se aktivuje již při 70-80°C, což je šetrnější k originálu, její transparence je však o něco horší. Folie se většinou používají jako adhezivní vrstva mezi originálem a zpevňujícím materiálem. Tím může být japonský papír, ale třeba i plátno (v případě mapy). V SÚA používanou folii Filmoplast R firmy Neschen nepoužívají. Rozměry folií a laminačních zařízení (cca 75 x 100 cm) umožňují mnohem širší využití laminace, než naše vybavení. Vzorky folií používaných v Maďarsku budou vyzkoušeny v SÚA.
Zajímavé je používání různých tukovacích směsí. Všechny si připravují sami. Nepoužívají se pouze pro konzervaci historické vazební usně (v tom případě je nejoblíbenější vodná směs), ale také k úpravě hlinitočiněných usní určených pro restaurátorské účely. Hlinitočiněné usně kupují ještě vlhké od výrobce (ten je jinak dočiňuje jako chromočiněné), vypnuté je nechají uschnout, aplikují tukovací směs a usně změkčí mechanickou cestou.
Doplňování chybějících částí pečetí provádějí štětcem (!), jako materiál se jim osvědčila směs parafínu se včelím voskem (2:1). Doplněk po tvarovém přizpůsobení leští nahřátým hadrem. V případě že je pečeť rozlomena, používají pro pevnou fixaci obou částí nahřáté nerezové jehličky. Pro zpevnění přitištěných pečetí používají směs škrobu a Planatolu BD Superior v poměru 8:2, případně Regnal.
Odlitky pečetí bývají z práškového PVC s přídavkem dibutylftalátu a barviv (směs podobná moduritu), konečná povrchová úprava je možná práškovými barvami v acetonu. Odlitek se vytvrzuje po dobu 40 min při 130°C. Formy bývají dvoudílné, vyrobené ze silikonového kaučuku (Delikátní záležitostí je rozříznutí formy na dvě části při oddělování od pečeti). Jako separační vrstvy užívají neutrální mýdlo.
Ochranná pouzdra nebo obálky vyrábějí pro mapy, plány a listiny, z prostorových důvodů řidčeji pro knihy. Používají nekyselé materiály. Zajímavá byla ukázka speciální krabice na cenné fotoalbum se skládacími klíny na podložení desek a přiloženými rukavicemi pro případného badatele (Jednalo se o závěrečnou práci studentky AVU). Aktový materiál dosud archivovaný mezi kartonovými deskami převázanými širokou tkanicí je postupně ukládán do nových krabic z nekyselé vlnité lepenky. Z téhož materiálu vyrábí rozměrné desky pro manipulaci s archiváliemi velkých rozměrů.
Protokoly o konzervaci obsahují základní informace, vyhotovují se v jednom exempláři, který je uložen odděleně od archiválie.
V archivu pracuje také samostatné oddělení reprografie disponující asi 6 mikrofilmovými kamerami a digitální kamerou Superscan. O způsobu využití digitálního záznamu se vede diskuse.
Depozitáře archivu v hlavní budově (Bécsi kapu tér) nejsou klimatizovány, nicméně hodnoty rel. vlhkosti vzduchu a jeho teploty (cca 18°C a 45%RV) jsou poměrně stabilní. Archiváři odečítají hodnoty z termohygrografů a zapisují je pro pozdější vyhodnocení. V současné době probíhá v depozitářích systematické čištění jak úložných prostor a regálů, tak i povrchu kartonů archiválií. Provádí ho placená firma. Pro čištění kartonů se používá speciální stroj s měkkými rotačními kartáči a odsáváním. Výkon stroje je asi 50-70 bm za den.
Depozitáře v budově Bécsi út o využité kapacitě 20 km jsou plně klimatizovány (16°C a 50%RV, barevné negativy jsou uloženy odděleně v lednici při 4°C). Denně se přitom mění asi 10% cirkulujícího vzduchu. Problémy působí jen vysoký obsah polutantů, zejména SO2 a NOx, plánuje se tedy zakoupení 18 speciálních filtrů od americké firmy Purafil, která se specializuje na problémy znečištění vzduchu. Jejich cena by se měla pohybovat od 2884 do 7230 euro (cena závisí na technickém řešení jejich instalace).
Pro případ požáru jsou v depozitářích instalovány protipožární stěny a hasící přístroje. Ve všech depozitářích je k dispozici také telefon a kapesní svítilna.
Někteří pracovníci oddělení působí také jako externí pedagogové. Spolupracují jednak s Budapešťskou AVU, jednak s Národní Széchényiho knihovnou, která organizuje tříleté restaurátorské kurzy pro absolventy středních škol.

Národní Széchényiho knihovna (Országos Széchényi Könyvtár)
Národní knihovna využívá části dvou budov. Hlavní prostory jsou přímo v areálu hradu Buda, detašované pracoviště je v Pešti nedaleko budovy parlamentu. V knihovních fondech se setkáme s knihami, novinami, plakáty, zvláštností je sbírka divadélek. Vedoucí oddělení konzervace je dr. Beatrix Kastaly. Oddělení nepracuje pouze pro knihovnu, ale podle možností i pro další organizace.
Technické vybavení ani postupy konzervace se významně neliší od toho, jaké používají v archivu. Zmíníme pouze několik detailů.
K desinfekci používají Praventol CMK v isopropanolu, k odkyselování kromě Ca(OH)₂ a sprejů Bookkeeper i borax, pro důkaz dvojmocného železa nahrazují batofenantrolin 2,2 Bipiridinem (Merckoquant firmy Merck).
Pro dočasnou fixaci nepoužívají pouze roztok cyklododekanu jako v Národním archivu, ale jeho taveninu. Dalšími fixativy jsou Klucel M v lihu, bílková emulze (fixace zlacených ploch) a Regnal.
Pro dolévání papírovinou používají směs vláken lnu, bavlny, případně borovice. Dobarvuje se papírenskými barvami, čajem nebo kávou. Pergamenová vlákna používaná pro přípravu směsi na dolévání pergamenu kupují od Per Laursena, pergamenový prach z Německa (Altenburg). Pro zpevnění pergamenu v ploše používají také kolagenní blánu (goldbeater´s skin), japonskému papíru se důsledně vyhýbají jako cizorodému materiálu.
Laminují nejen PE foliemi, ale také folií Beefix (francouzský produkt) reverzibilní v alkoholu a aktivovatelnou při 80°C.
Konzervaci pečetí sami neprovádějí, jediným zásahem bývá čištění alkoholem.
Zajímavé je používání plastových obálek, "kapes" sepnutých v šanonech pro ukládání dokumentů. Tímto způsobem jsou adjustovány dokumenty vybraných fondů. Materiál obálek se liší podle druhu papíru dokumentu. Nejčastěji se používají obálky polypropylenové (Bautex Denmark), pro natírané papíry PVC a pro fotografie polyesterové. Výběr je založen na výsledcích testů, při kterých se porovnával stav volně uložených, odkyselených i neodkyselených papírů různých kvalit se stavem druhé série vzorků uložené v obálkách. Nespornou výhodou je snadná a bezpečná manipulace s materiálem.
Zprávy o konzervaci se vyhotovují v jednom exempláři, který je uložen u archiváře.
Národní knihovna organizuje také specializované kurzy restaurování papíru a vazby. Studium je tříleté a absolventi získávají certifikát.

Závěr:
Díky dobré organizaci návštěvy bylo možné získat komplexní představu o práci a možnostech našich kolegů.
Řadu zajímavých podnětů bude teprve třeba vyhodnotit. Jde zejména o testování vzorků laminačních folií a vyzkoušení směsi a techniky na dolévání pergamenu v našich podmínkách. Bude také možné vyzkoušet řadu dalších materiálů a postupů zmíněných v textu, se kterými nemáme mnoho vlastních zkušeností.
Zajímavé je ukládání dokumentů do plastových obálek prováděné v Národní knihovně.
Inspirativní je měření polutantů v depozitářích, respektive plánovaná filtrace vzduchu (firma Purafil).
Dokumenty ke konzervaci vybírají většinou archiváři sami, nicméně je tu snaha provádět konzervaci systematicky, na základě výsledků odborného průzkumu fondů.
Nedostatkem obou pracovišť je podle jejich vlastních slov nedostatečné zázemí pro vědecký výzkum, což komplikuje hodnocení vhodnosti metod konzervace. Optimální není ani uložení všech archiválií, proto se počítá se stavbou nové budovy archivu.
Potvrzen byl význam pedagogické činnosti pracovníků oddělení konzervace; pomáhá zachovat odbornou i lidskou kontinuitu mezi restaurátorskými generacemi.
Cenné bylo také navázání osobních kontaktů s některými restaurátory.
Na závěr bylo maďarským kolegům tlumočeno pozvání dr. Ďuroviče k návštěvě našeho restaurátorského pracoviště v Praze.

Nahoru

Pozor! Nacházíte se v archivu starých webových stránek Národního archivu. Aktuálnost informací ani validita zdrojového kódu nejsou zaručeny! Pro přístup k aktuálním webovým stránkám Národního archivu klikněte sem.