Pozor! Nacházíte se v archivu starých webových stránek Národního archivu. Aktuálnost informací ani validita zdrojového kódu nejsou zaručeny! Pro přístup k aktuálním webovým stránkám Národního archivu klikněte sem.

	Státní ústřední archiv v Praze	Úvodní stránka SÚA Rejstřík stránek SÚA Výroční zprávy SÚA
Anotace nových archivních pomůcek

1998 - 1999 - 2001 - 2002

2002
Fiala Zdeněk, prof. PhDr., DrSc. (1898) 1922-1975 (1977)
Inventář, 2002, s. 29, Jan Kahuda; 11 kartonů, 1 kartotéka, 5 tubusů
Prof. dr. Zdeněk Fiala, DrSc., se narodil dne 5. května 1922 v Praze. Po maturitě pracoval za války jako úředník Spolku pro chemickou a hutní výrobu. Po znovuotevření vysokých škol vystudoval v letech 1945-1949 historii a pomocné vědy historické na Filozofické fakultě UK v Praze, v letech 1946-1948 současně Státní archivní školu. Během studií se postupně orientoval na české středověké dějiny a středověkou, zejména přemyslovskou, diplomatiku. V roce 1945 začal pracovat v Archivu Ministerstva vnitra, kde zůstal až do roku 1951. Podílel se zde kromě pořádacích pracích rovněž na pracích organizačních a metodických, které souvisely s budováním jednotné archivní sítě (spoluautorství Slovníčku archivní terminologie, redakce prvního ročníku Archivního časopisu, předsednictví ediční subkomise Státní archivní komise ad.). V roce 1951 odešel Z. Fiala na FF UK jako asistent Oddělení pomocných věd historických Katedry československých dějin a archivního studia, kde zahájil úspěšnou pedagogickou a vědeckou dráhu (již roku 1955 docent, roku 1963 mimořádný a 1967 řádný profesor; od 1964 až do smrti první vedoucí samostatné Katedry pomocných věd historických a archivního studia).
Ve své vědecké práci se Z. Fiala věnoval od počátku medievistice, zejména dějinám správy, diplomatice, narativním pramenům a některým problémům českých středověkých dějin, zejména velkomoravského a přemyslovského období. Dílo Z. Fialy vykazuje několik desítek článků a studií, 3 monografie (Hlavní pramen legendy Kristiánovy - 1974, syntetické práce Přemyslovské Čechy - 1965, 1974; Předhusitské Čechy - 1968, 1977), oblíbené české překlady nejdůležitějších středověkých českých kronik (První pokračovatelé Kosmovi - 1950, Zbraslavská kronika - 1952, Čtení o Karlu IV. a jeho době - 1958, Letopis Vincentiův a Jarlochův - 1957, Kosmova kronika - 1972, Pokračovatelé Kosmovi - 1974, Zbraslavská kronika - 1975), řadu učebních textů, recenzí, zpráv i popularizačních článků. Z. Fiala neváhal zasáhnout i do diskusí věnovaných organizaci historické práce, historiografii nebo obecnějším otázkám pomocných věd historických. Byl rovněž členem řady rozhodujících komisí, výborů a jiných orgánů na poli historické vědy, PVH a archivnictví (např. člen Státní archivní komise, Vědecké archivní rady, subkomise pro pomocné vědy historické a archivnictví při Historické komisi ÚV KSČ, řady redakčních rad apod.). V pedagogické práci se zaměřil na dějiny správy, diplomatiku, nauku o pramenech, paleografii a archivnictví. Z. Fiala zemřel předčasně v Praze dne 8. března 1975.
Písemná pozůstalost Zdeňka Fialy byla převzata do Státního ústředního archivu v Praze v roce 1995 z Archivní správy MV společně s písemnostmi jeho manželky PhDr. Gabriely Čechové. Fond obsahuje osobní doklady původce, zlomek korespondence (významnější je pouze soubor dopisů s Václavem Vojtíškem), dále rukopisy vědeckých prací, přípravnou dokumentaci k nim, podkladové materiály k výuce na FF UK, ilustrační materiál a dokumentaci. Inventář je doplněn osobním rejstříkem.

Grigorovič-Barský Dimitrij Dimitrijevič (1898) 1909-1996
Inventář, 2002, Raisa Machatková, Emilie Benešová, Iveta Mrvíková; 19 kartonů, 2 kartotéky, 718 fotografií, 9 pohlednic
Osobní fond D. D. Grigoroviče-Barského (1909-1996), kyjevského rodáka, absolventa Ruského reformovaného gymnázia v Moravské Třebové, Českého vysokého učení technického v Praze a soukromé taneční školy Jelizavěty Nikolské, primabaleriny Národního divadla v Praze. Klasickému tanci se pak úspěšně věnoval až do svého odchodu do důchodu.
Před válkou působil ve Švandově divadle, Německém divadle, v Operetě v Karlíně a ve Velké operetě v Dlouhé třídě v Praze. Za nacistické okupace a v poválečném období byl členem tanečních souborů Národního divadla v Praze, Státního divadla v Brně, krajských divadel v Olomouci a v Liberci. Od prosince 1943 až do osvobození Československa byl vězněn v koncentračních táborech v Terezíně, Buchenwaldu, v Litoměřicích aj. Zemřel v roce 1996 a je pochován na ruském hřbitově v Praze na Olšanech.
Fond obsahuje osobní doklady původce, jeho deníkové a jiné záznamy k osobním a profesním otázkám, bohatou korespondenci s příbuznými a přáteli, divadelní fotografie, programy, výstřižky recenzí apod.

2001
Blachon Georges, 1887 - 1908
Inventář, 2001, s. 51, Zora Machková; 2 kartony
Georges Blachon se narodil 12. května 1857 v Castilonnes v departementu Lot-et-Garonne ve Francii. Od roku 1882 byl zaměstnán jako redaktor na seinské prefektuře. Po nějakou dobu opatřoval pro policejní seinskou prefekturu zprávy týkající se Rakousko-Uherska. Blachona si vybral na doporučení bývalého prezidenta Francouzské republiky Julesa Ferryho roku 1887 za šéfredaktora časopisu ľAutriche slave et roumaine francouzský diplomat Albert Lefaivre. Vydávání časopisu bylo součástí politické kampaně podporované francouzskou vládou, která byla zaměřena na oživení sympatií rakousko-uherských slovanských národů a Rumunů k francouzské kultuře a Francii vůbec. V Praze byl vytvořen výbor spolupracovníků časopisu v čele se Soběslavem Pinkasem a Marií Červinkovou-Riegrovou. Přestože se časopis probudil určitou pozornost, nezapůsobil na širší slovanskou ani francouzskou veřejnost. V dubnu 1888 mu byla odebrána subvence francouzského ministerstva zahraničních věcí a v květnu 1888 časopis zanikl. Blachon pak společně s Lefaivrem pokračovali ve své kampani na stránkách časopisu ľEurope, jenž začal vycházet 7. listopadu 1889. Jeho šéfredaktorem se stal opět Blachon a v této funkci setrval až do května 1890. Roku 1891 Blachon působil jako redaktor časopisu le Monde illustré a zároveň byl korespondentem Národních listů. Nadále pracoval jako hlavní redaktor na seinské prefektuře. Koncem roku 1896 byl jmenován do funkce generálního sekretáře Savojska. Tím skončila jeho činnost žurnalisty a jeho další kariéra pokračovala jako úředníka státní správy. V květnu roku 1897 se stal podprefektem v Avranches, v září téhož roku v Moissacu a roku 1906 v Sens. Dne 25. listopadu 1911 byl jmenován prefektem Haute Loire. Penzionován byl 6. ledna 1923. Za svoji činnost obdržel řád Čestné legie. Datum jeho úmrtí není známo.
Osobní fond Blachon Geoges byl vytříděn z fondu Ministerstvo zahraničních věcí Vídeň a uspořádán podle schématu pro pořádání osobních fondů v Archivu Akademie věd ČR. Převážnou většinu fondu tvoří Blachonova korespondence a jen zlomek jeho poznámky a novinové výstřižky. Těžištěm materiálu je Blachonova korespondence spojená s jeho žurnalistickou činností, a to především s jeho působením jako šéfredaktora ľAutriche slave et roumaine a ľEurope, z níž nemalou část tvoří korespondence se Soběslavem Pinkasem, Blachonovým spolupracovníkem a přítelem. Většina písemností je psána ve francouzštině, pouze výjimečně se vyskytují jiné jazyky jako angličtina, čeština, italština, němčina, ruština a slovinština.
Inventář je doplněn rejstříkem osobním, zeměpisným, věcným a institucí.

Sbírka dokumentů ze zahraničních archivů. Dokumenty z ruských archivů, 1943-1945
Katalog, 2000, s. 23; Raisa Machatková; 1 karton
Sbírka Dokumenty z ruských archivů je vybraným souborem kopií dokumentů, jejichž originály jsou uloženy v Archivu prezidenta Ruské federace v Moskvě. Byly předány dne 17. října 1996 tehdejšímu vrchnímu řediteli Sekce archivní správy MV ČR zástupcem ruského velvyslanectví v Praze a o tři dny později postoupeny SÚA.
Časový rozsah sbírky je vymezen obdobím prosinec 1943 - červen 1945. Dokumenty buď přímo adresovány nebo postoupeny J. Stalinovi jako předsedovi sovětské vlády a vrchnímu vojenskému veliteli SSSR. Jsou zde záznamy rozhovorů J. Stalina a ministra zahraničních věcí V. Molotova s československým prezidentem E. Benešem a velvyslancem Z. Fierlingerem, týkajících se mj. koordinace postupu v boji proti Němcům a poválečného uspořádání v Evropě, informace o setkáních a korespondence sovětských a československých vojenských činitelů před začátkem Slovenského národního povstání a v průběhu povstání, frontová hlášení o situaci na Slovensku, hlášení o Květnovém povstání v Praze a relacích pražského rozhlasu. Posledním dokumentem sbírky je záznam besedy J. Stalina a premiérem československé vlády Z. Fierlingerem z 28. června 1945.
Vzhledem k faktu, že se počítá s doplňováním sbírky o další archiválie sovětské a ruské provinience, ji lze charakterizovat jako otevřenou. Spolu s dalšími soubory dokumentů zahraniční provinience je součástí otevřeného složeného fondu Sbírka dokumentů ze zahraničních archivů uloženého v VI. odd. SÚA.
Katalog je opatřen věcným, zeměpisným a osobním rejstříkem.

Čechová Gabriela, PhDr. (1858) 1928–1994
Inventář, 2000, s. 36, Jana Jakubíková a Jan Kahuda; 7 kartonů, 1 tubus
PhDr. Gabriela Čechová se narodila 18. ledna 1922 v Plzni. V letech 1946–1949 vystudovala historii a filozofii na Filozofické fakultě UK v Praze, v letech 1946–1948 současně Státní archivní školu. Po absolvování studia pracovala v letech 1949–1951 v archivu Československé obce sokolské, v letech 1951–1953 v Ústředním archivu ministerstva vnitra a od 1. listopadu 1953 až do odchodu do důchodu v roce 1983 na Archivní správě MV, od roku 1969 jako vedoucí I. oddělení AS MV.
Gabriela Čechová spoluvytvářela metodiku archivní práce v Československu od počátku 50. let až do poloviny 80. let 20. století. Je autorkou řady metodických návrhů pro zpracování různých typů archiválií a spoluautorkou Základních pravidel pro zpracování archivního materiálu z roku 1960 i Archivní příručky z roku 1965. Dále se věnovala archivní terminologii, koordinaci ediční činnosti archivů, spolupráci na přípravě pravidel pro vydávání novodobých historických pramenů; v letech 1955–1983 byla vedoucí redaktorkou Archivního časopisu, členkou a tajemnicí Vědecké archivní rady, členkou redakční rady mezinárodního archivního časopisu Archivum a členkou dalších komisí, pracovních skupin, poradních sborů a redakčních rad v oblasti archivnictví, muzejnictví a organizaci historické práce. Gabriela Čechová zemřela dne 22. srpna 1994 v Benešově.
Písemná pozůstalost Gabriely Čechové byla převzata do Státního ústředního archivu v Praze v roce 1995 z Archivní správy MV společně s písemnostmi jejího manžela prof. PhDr. Zdeňka Fialy, DrSc. Zde byly písemnosti rozděleny do dvou osobních fondů (Fiala, Čechová) a uspořádány podle platné metodiky pro pořádání osobních fondů při respektování původního uspořádání původce. Většina písemností v osobním fondu Gabriely Čechové se týká jejího působení na AS MV (zejména zápisy z činnosti různých komisí, pracovních skupin, redakčních rad, redakční korespondence Archivního časopisu). Fond dokumentuje vývoj našeho archivnictví (zejména archivní metodiky a organizace archivnictví) od vzniku jednotné sítě archivů až do poloviny 80. let 20. století.
Inventář je doplněn osobním rejstříkem.

1999
Sbor nejvyšších úředníků (1730–1784)
strojopisný inventář, zpracovali H. Sedláčková – P. Sedláček, Praha 1999, 54 s.
Staré české místodržitelství, tvořené královskými českými nejvyššími zemskými úředníky, bylo 7. 5. 1749 zrušeno a jeho judiciální agenda připadla téhož dne zřízenému konsesu nejvyšších úředníků, který navázal na registraturní zvyklosti někdejšího místodržitelství. Umožnil další společné působení sboru nejvyšších úředníků, jenž formálně představoval vrcholnou reprezentaci českého státu a při teoreticky možném vymření panující dynastie by měl převzít řízení království. Konses fakticky zanikl 17.12. 1763, kdy byl sloučen s českým guberniem a nejvyšší úředníci zařazeni mezi guberniální rady, ale vedení jeho spisovny pokračovalo beze změny jakožto soudní registratury gubernia. Po 20. 8. 1771 se gubernium rozdělilo na politický a soudní senát, přičemž nejvyšší úředníci přešli do soudního senátu a podíl na politické správě definitivně ztratili. Výkonem kompetencí nejvyšších úředníků při sporech o zkracování finančních příjmů státu byl 17. 11. 1730 pověřen místodržitelství podřízený delegovaný soud pro přestupkové spory, jemuž předsedal nejvyšší komorník a později apelační prezident. Od 30. 1. 1751 se změnil na delegovaný konses pro královské a přestupkové spory a do roku 1763 vlivu nejvyšších úředníků přechodně nepodléhal. I po roce 1749 si nejvyšší úředníci zachovali řízení sirotčí komise, ustanovené při místodržitelství 17. 8. 1736, která prováděla dohled nad správou jmění šlechtických sirotků. V období 1749–1763 formálně neexistovala, ale konses nejvyšších úředníků ve vedení jejích protokolů pokračoval. Konec působení sboru nejvyšších úředníků přinesla až josefínská soudní reforma, platná od 1. 6. 1783. Zanikly staré soudní instituce včetně delegovaného konsesu, od listopadu téhož roku také sirotčí komise, a posléze byl zrušen i bývalý soudní senát českého gubernia. Registratury starých soudů podstoupily rozsáhlé skartace, takže uchovány zůstaly jen úřední knihy a zlomky spisů. Většinu knih nástupců judiciální agendy starého českého místodržitelství shromáždil pražský zemský soud (1783–1850) a v jeho registratuře došlo k promísení rukopisů konsesu nejvyšších úředníků s knihami delegovaného konsesu; to později vedlo k častému zaměňování obou konsesů v literatuře. V roce 1859 převzalo dochované úřední knihy Národní muzeum a v roce 1961 Státní ústřední archiv. Během roku 1998 byl vytvořen archivní fond Sbor nejvyšších úředníků, zahrnující knihy jejich konsesu, delegovaného konsesu a sirotčí komise. Umožňuje sledovat působení sboru nejvyšších úředníků do roku 1784, kdy fakticky skončilo. Hodnotu radních protokolů tohoto fondu zvyšuje skutečnost, že žádné radní protokoly českého gubernia se nedochovaly.

Společnost pro starou českou hudbu, Praha 1940–1952
Inventář, 1999, str. 31, Jan Kahuda; 1 kniha, 2 kartony.
Společnost pro starou českou hudbu byla ustanovena díky iniciativě několika muzikologů, v jejichž čele stál profesor pražské konzervatoře Vlastimil Blažek (spolek byl zaregistrován Zemským úřadem v Praze 10. dubna 1940). Cílem spolku byla propagace české hudby v době protektorátu, které mělo být dosaženo zejména vlastní činností koncertní a ediční, dále evidencí hudebních památek, zakládáním odborných archivů, pořádáním přednášek, kurzů, soutěží apod. Nejvyšším orgánem spolku byla valná schůze, která byla svolána každoročně. Na valné schůzi byli voleni na 1 rok předseda, členové předsednictva (3 členové a 3 náhradníci) a členové výboru (členové předsednictva + 6 členů + 6 náhradníků). Společná schůze předsednictva a výboru se konala jednou za měsíc. Ve funkci předsedy společnosti se vystřídal Vlastimil Blažek (1940–1943). Ambiciózní program spolku byl realizován pouze částečně, bylo uspořádáno 47 koncertů, z nichž nejvýznamější byly večery věnované dílu jednotlivých skladatelů (např. F. Škroup, A. Rejcha, J. L. Dusík, A. Michna z Otradovic, B. M. Černohorský, J. H. Voříšek, F. X. Dušek, V. Pichl a další) a dále některé tematické koncerty (Po stopách starých českých skladatelů ve Francii, Morava v naší hudbě, Taneční hudba v Čechách v 17. a 18. století, Česká renesanční píseň), zejména však koncertní provedení oratoria F. X. Brixiho Depositio de cruce Salvatoris nostri Jesu Christi. Programy a úvodní slova těchto koncertů byly připraveny významnými muzikology a pedagogy (Vlastimil Blažek, Josef Jaromír Lauschmann, Josef Plavec, Jitka Snížková, Marie Tarantová, Emilián Trolda), na jejich provedení se podílela řada známých hudebníků a pěvců. Společnost dále vydala 5 skladeb (Tomášek, Vitásek, Dusík a Voříšek). Další plány se nepodařilo vinou finančních potíží a zákazů koncertní činnosti realizovat. Po vydání zákona č. 68/1951 Sb. o dobrovolných organisacích a shromážděních se spolek začlenil na základě rozhodnutí výboru z 10. září 1951 do Společnosti Národního muzea jako její hudební sbor.
Písemnosti Společnosti pro starou českou hudbu byly vytříděny z osobního fondu Culka Zdeněk, JUDr., a uspořádány podle umělého schématu, které respektuje organizační strukturu původce (přípravný výbor, valná schůze, předsednictvo a výbor, sekretariát jednatele – zde korespondence rozdělena na korespondenci s fyzickými a právnickými osobami, písemnosti pokladníka, dokumentace). Jejich nejhodnotnější částí je korespondence spolku se známými muzikology, hudebníky a pěvci a kompletní řada programů uspořádaných koncertů.
Inventář je doplněn rejstříky osob a institucí.

Wolf Max Egon, MUDr. (1973) 1900–1942
Inventář, 1998, str. 11, Markéta Novotná, Irena Veselá a Jan Kahuda; 1 karton
MUDr. Max Egon Wolf se narodil 8. února 1900 v Praze. Po absolvování lékařské fakulty německé univerzity v Praze a dalších odborných kurzů ve Vídni a v Bonnu si 1. ledna 1928 otevřel v Praze ve Vodičkově ulici vlastní stomatologickou ordinaci a stal se jedním z nejvýznamnějších zubařů v Praze. Do slibně se rozvíjející kariéry M. E. Wolfa zasáhla tragicky válka a rasová persekuce. Pro svůj židovský původ byl podle nařízení protektorátní vlády nucen ke dni 24. července 1940 uzavřít svou ordinaci. Snaha o emigraci se ani za pomoci v zahraničí žijících příbuzných nezdařila. Společně se svou manželkou Anny, roz. Falkenauovou (nar. 9. července 1903 v Praze), byl deportován do koncentračního tábora v Terezíně a odtud do Osvětimi, kde oba zahynuli. Po válce byli na návrh příbuzných prohlášeni za mrtvé, přičemž za den smrti je pokládán 19. duben 1945.
Osobní fond Max Egon Wolf byl vytříděn při pořádání Sbírky Ústředního zemědělsko-lesnického archivu v roce 1994. Byl uspořádán podle schématu pro pořádání osobních fondů v A AV ČR. Fond obsahuje osobní doklady a korespondenci manželského páru Maxe Egona a Anny Wolfových a jejich rodinných příslušníků. Těžiště materiálu tkví v období 1939–1942, kdy oba manželé čelili rasové persekuci (nejdůležitější jsou písemnosti, týkající se jednání o emigraci a evidence majetku a zvláštního zdanění židovských osob).

1998
Horní úřad Stříbro (1719 – 1785) 1791–1864
Inventář, 1992, str. 162, E. Drašarová; 369 knih, 222 kartony.
První zmínky o horním úřadě ve Stříbře a také první spisy pocházejí z konce 18. století. Do roku 1772 podléhalo dolování olověné rudy ve Stříbře vrchnímu (hornímu) úřadu v Horním Slavkově, po tomto datu byl hornoslavkovský horní úřad podřízen vrchnímu (hornímu) úřadu v Jáchymově a s ním i stříbrské doly. V roce 1801 byl horní úřad ve Stříbře vyňat z pravomoci vrchního horního úřadu v Jáchymově a podřízen přímo guberniu. Samostatnou pozici, důležitou pro pohotovost a operativnost řízení ve válečné době, si však dlouho neudržel. V roce 1814 byl zřízen vrchní horní úřad v Příbrami. Podléhaly mu pak horní úřady, které byly dosud přímém spojení s guberniem, mj. i Stříbro. Existence horních úřadů se nijak nedotkla základní úprava horního zákonodárství a přestavba báňské správy po roce 1848. Nezávisle na starém horním úřadě fungovalo od roku 1850 horní hejtmanství Stříbro. Znenáhla se však měnila kompetence – horní úřady se ze speciálních orgánů státní správy stávají spíše ředitelstvími, organizujícími a dohlížejícími na státní důlní a hutní podniky a navazující provozy, a to včetně personální stránky. Se zánikem státních dolů zanikl i horní úřad Stříbro.
Písemnosti horního úřadu, který obhospodařoval kraj plzeňský a klatovský (dříve prácheňský), byly nově uspořádány do umělých věcných celků částečně respektujících dobové manipulační pokusy a tabulky agendy. Jejich jádro tvoří provozní záležitosti státních dolů na olověnou rudu ve Stříbře a výkaznictví spojené se státní i soukromou těžbou nejen olověné rudy, ale i kamenného uhlí a železné rudy na některých panstvích. Značnou část knih a spisů představují akta bratrské pokladny.
Inventář je doplněn zeměpisným a věcným rejstříkem.

Horní soud Jáchymov a jeho substituce – Horní soud Jáchymov (1688) 1783–1850 (1873)
Dílčí inventář, 1988 – 1989, str. 217, E. Drašarová; 169 knih, 197 kartonů.
Součástí josefinských reforem soudní správy zemí habsburské monarchie bylo zřízení horních soudů, připravované pro Čechy zákonnými normami od roku 1781. Předběžnou směrnici pro horněsoudní správu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku představoval dekret dvorské komory z 26. června 1783. Základem budoucího soudního zřízení v oblasti důlní činnosti se měly stát tři vrchní, respektive horní úřady v Jáchymově, v Příbrami a Kutné Hoře s příslušnými substitucemi. Formální ustanovení bylo provedeno patentem Josefa II. z 10. června 1783. Kompetence horního soudu v Jáchymově se vztahovala na kraj žatecký, loketský, litoměřický, plzeňský a Chebsko. Výkon horněsoudní pravomoci byl přiznán definitivně v roce 1785 pouze těm majitelům dominií, kterým příslušelo v důsledku narovnání o hory a kovy Ferdinanda I. a Maxmiliána II. s českými stavy právo horní propůjčky místa k dolování s právem výkonu horního soudnictví, avšak pouze v podobě substituce c.k. horního soudu. Ve čtyřicátých letech 19. století však tento nepružný systém představoval málo efektivní prvek horní správy, který brzdil rozvoj důlního podnikání. Dne 14. června 1849 byla zahájena celková přestavba justiční správy a její důsledné postátnění. Vedení horních knih bylo přikázáno do kompetence horních senátů nově zřizovaných zemských soudů a na základě císařského patentu ze 7. března 1850 převzaly činnost v oblasti důlních propůjček a báňskopolicejního dozoru prozatimní horní hejtmanství a komisariáty.
Jádro administrativní činnosti horního soudu tvořilo vedení horních knih evidujících propůjčování důlních a hutních entit těžařům, lhůty k zahájení těžby, důlní vyúčtování, dále těžaře a vlastníky dolů a jejich důlní podíly, soudní rozsudky a rozhodnutí. Spisový materiál související s touto agendou byl při novém archivním zpracování uspořádán do umělých věcných celků, respektujících částečně torza dochovaných původních manipulací.
K inventáři je připojen zeměpisný a věcný rejstřík.

Horní soud Jáchymov a jeho substituce – Substituce horního soudu Jáchymov 1783–1850
Dílčí inventář, 1986, str. 298, E. Drašarová, R. Horký, S. Kokoška; 344 knihy, 50 kartonů.
Reformami soudní správy v oblasti důlního podnikání byly v létě roku 1783 zřízeny tři horní soudy (v Jáchymově, Kutné Hoře a Příbrami) včetně zvláštních pomocných orgánů – substitucí, jež měly umožnit náležitý výkon justiční služby na tak rozsáhlém teritoriu. Vlastní soudní pravomoc substitucí se omezovala pouze na přijímání ústních žalob v případech nebezpečí z prodlení a přípravu soudní procesů na základě pověření. Nejdůležitější náplň činnosti představovalo vyřizování žádostí o kutací licence a propůjčky důlních polí spolu s vedením horních knih v součinnosti s horním soudem. Skutečnost, že josefínské reformy horněsoudní správy musely současně respektovat i specifický charakter českého horního práva, vedla ve svém důsledku k tomu, že v průběhu osmdesátých let 18. století vznikly v českých zemích dva druhy substitucí – zeměpanské a vrchnostenské.
Rozdělení substitucí na dva typy na základě schematismů a dochovaných přehledů horního soudu v Jáchymově a apelačního soudu v Praze při zahájení pořádacích prací umožnilo opravit mylné údaje o sídlech a územní kompetenci jednotlivých substitucí, které pronikly jak do odborné literatury, tak i na původní evidenční listy JAF. V případě substitucí horního soudu Jáchymov se dochovalo pět královských a dvacet čtyři vrchnostenských písemných pozůstalostí. Při pořádání byla respektována původní manipulace včetně jejího časového vymezení a adjustace v původních obalech s popisem obsahu a vročením, popřípadě bylo užito chronologického řazení podle čísel podacího protokolu doplněného (v případě neexistence nebo špatné kvality registraturních pomůcek) podrobnějším popisem spisů v rámci jednotlivých ročníků. Tam, kde nebylo možné zrekonstruovat původní ukládací schema, byly vytvořeny umělé věcné skupiny. Jednotlivé substituční celky se od sebe liší i co do míry dochování.
Inventář je opatřen zeměpisným a věcným rejstříkem.

Horní soud Stříbro a jeho substituce – Substituce horního soudu Stříbro 1794–1850 (1868)
Dílčí inventář, 1987, str. 169, E. Drašarová, S. Kokoška; 26 knih, 7 kartonů.
Úsilí o zlepšení justiční služby a kontrolu činnosti vrchnostenských soudních úředníků rozhodlo o doplnění sítě stávajících horních soudů v Čechách (Jáchymov, Kutná Hora, Příbram). Roku 1804 byla povýšena zeměpanská substituce ve Stříbře, dříve podřízená jáchymovskému hornímu soudu, na horní soud pro dvacet panství plzeňského a klatovského kraje. Ze Stříbra byly spravovány pouze vrchnostenské substituce, jejichž počet se v průběhu let měnil, což bylo ovlivněno jednak hospodářskou situací dominia a právním postavením jeho majitele, ale i dalšími restriktivními opatřeními státu. Pomocné orgány horního soudu – substituce – přijímaly ústní žaloby v případech nebezpečí z prodlení, připravovaly na základě pověření soudní procesy, vyřizovaly žádosti o kutací licence a propůjčky dolových polí, vedly v součinnosti s horním soudem horní knihy. Postavení substitutů na panstvích se lišilo od zeměpanských kolegů okolnostmi ustanovení a způsobem, jakým bylo zajišťováno jejich fungování. Soukromá horněsoudní pravomoc spočívající na narovnáních o hory a kovy Ferdinanda I. a Maxmiliána II. s českými stavy byla manifestována pověřením vrchnostenského úředníka výkonem horněsoudní agendy v režii panství. Omezovací snahy státu vedené především fiskálními důvody, neboť šlo o placení desátku, čtvrtletného a lhůtovného, se projevovaly vnějškovými formalitami (služební přísahy), odborným dohledem (povinné zkoušky) i přímou podřízeností substituce státnímu hornímu soudu.
Při pořádání byly jednotlivé substituce roztříděny dle dobových schematismů, dochovaných přehledů horního soudu Stříbro a českého gubernia. Respektována byla původní manipulace, případně bylo užito chronologické řazení s podrobnějším popisem v rámci jednotlivých ročníků.
Inventář je opatřen zeměpisným a věcným rejstříkem.

Nahoru

Pozor! Nacházíte se v archivu starých webových stránek Národního archivu. Aktuálnost informací ani validita zdrojového kódu nejsou zaručeny! Pro přístup k aktuálním webovým stránkám Národního archivu klikněte sem.